98
VÙDCOVSTVÍ ÈESKÝCH ELIT
které myslí jen v krátkodobé perspektivì. Efektivnost demokracie je podle nìj zaruèena existencí vùdcù za cenu akceptování césaristických elementù. Ty jsou vyvažovány jasným vymezením kompetencí, zodpovìdností a schopností strategického myšlení vùdcù. Dalším problémem vùdcovské demokracie je nutnost „duchovní proletarizace“ pøívržencù plebiscitních vùdcù. „Aby byli pro vùdce užiteèní, musejí slepì poslouchat, být mašinérií v americkém smyslu, nerušenou ješitností honorace a pretencemi na vlastní názor.“ (Weber, 1998, s. 281) Podle Webera totiž nemáme na vybranou mezi jinými možnostmi, než mezi demokracií s vùdci a „mašinérií“, mezi vùdcovskou demokracií a demokracií bez vùdcù, tj. panstvím honorace, rùzných klik „politikù z povolání“, kteøí nemají charismatické kvality vùdcù (Weber, 1998, s. 281). Naznaèuje, že vùdcovská demokracie mùže být lékem na vše pronikající a nelidskou byrokratickou racionalitu a také na politickou korupci, kterou do demokracie vnášejí politici z povolání. V intencích Nietcheho myšlenek v této souvislosti upozoròuje na „naprosto malomìšťácký odpor k vùdcùm“ v politických stranách. Weber v zásadì považuje politické vùdce za stabilizující prvek masové demokracie, za který na druhé stranì musíme platit daò v podobì již zmiòovaných césaristických elementù a ohlupování mas. Výše uvedenými myšlenkami o vùdcovské demokracii Weber zajisté vydatnì zkypøil pùdu kulturní legitimace Führerprizipu v nìmecké spoleènosti, ale podezøívat ho z podpory fašismu by bylo mylné. Weber uznal, že následovníci politických vùdcù v moderní spoleènosti nemusí mít vždy povahu masy. Na rozdíl od bezduché masy mohou být následovníci i „politicky dospìlými lidmi“, kteøí se neøídí jen emocemi, nejsou zbabìlí, mají trpìlivost a nejdou slepì za vùdcem. Oproti názorùm pøedstavitelù klasického elitismu Weber pøipouští, že demokracie je možná, i když s césaristickými prvky. Rozhodnì však nebyl jejím zapáleným zastáncem. Jeho koncept vùdcovské demokracie se vyznaèuje silnými prvky „elitistického realismu“ (césarismus a manipulace mas). Navíc tato koncepce nedává do kauzální souvislosti proces rutinizace vùdcova charismatu s demokracií. Rozhodnutí vùdce rutinizovat své vùdcovské charisma demokratickým zpùsobem závisí jen a jen na jeho vùli. Weber také vùbec neøeší problémy omezování moci a kontroly vùdcù jejich následovníky, což jsou otázky, které se týkají základních principù demokracie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181498
TEORETICKÉ ZÁKLADY VÙDCOVSTVÍ A NÁSLEDOVNICTVÍ
99
2.3.2 Soutìž o politické vùdcovství Právì tìmito otázkami se naopak podrobnì zabýval ve své dobì velmi vlivný rakouský ekonom Joseph Schumpeter, který ve vùdcovství spatøoval dùsledek dìlby práce a obecný princip jakékoliv kolektivní èinnosti. Logicky pak vùdcovství považoval i za základ politiky. K tomu, aby prokázal možnou koexistenci demokracie a vùdcovství, však potøeboval zásadnì zmìnit „klasickou demokratickou doktrínu“, podle níž demokracie znamená vládu lidu v tom smyslu, že volení zástupci jednají v intencích vùle lidu a usilují o obecné dobro. Schumpeter v duchu elitistického realismu tuto klasickou pøedstavu odmítl. K tomuto odmítavému postoji ho pøivedl poznatek, že ani vùle lidu, ani obecné dobro neexistuje. Klasická demokratická doktrína podle nìj spoèívá minimálnì na dvou falešných pøedpokladech lidské racionality. Za prvé, že je možné, aby jednotlivé názory lidí byly prostøednictvím racionální diskuse stmelovány do obecné vùle lidu. Za druhé, že existuje jednoznaènì definované obecné dobro, na kterém se všichni dokážou shodnout nebo které jsou schopni pøijmout pod tíhou racionálních argumentù (Schumpeter, 2004, s. 269). Falešnost tìchto pøedpokladù je podle nìj dostateènì prokázána racionální invaliditou bìžného obèana v oblasti politiky. Schumpeter navazuje na Le Bonovy myšlenky o davu a tvrdí, že typický obèan není schopen racionálního rozvažování o politických záležitostech. „Jakmile typický obèan vstoupí na jevištì politiky, snižuje se úroveò jeho duševního výkonu. Argumentuje a analyzuje zpùsobem, který by v oblasti svých opravdových zájmù sám uznal za infantilní. Stává se z nìj zase primitiv. Jeho myšlení je asociaèní a emotivní.“ (Schumpeter, 2004, s. 280) Varuje také, že psychologie davu se v žádném pøípadì neomezuje jen na lùzu. Definièní rysy davu spatøuje i v parlamentu, v rùzných výborech a radách. Všude tam se projevuje snížený smysl pro zodpovìdnost a neschopnost racionálního uvažování. Proto se Schumpeter na klasickou demokratickou doktrínou oslavovaný hlas lidu dívá s despektem. Masa volièù podle nìj „neumí jednat jinak než pod vlivem masové horeèky“ (Schumpeter, 2004, s. 301). Idiocie elektorátu také znemožòuje iniciativnì a racionálnì zformovat vùli lidu. Iniciativa k jejímu formování vždy vychází od vùdcù. Vùle lidu sama o sobì neexistuje, protože je vždy formována profesionálními politiky, tj. vùdci. Je to vùle vždy umìle vytvoøená nátlakovými skupinami a propagandou. „Vùle lidu pak není hnací silou politického procesu, ale
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181498
100
VÙDCOVSTVÍ ÈESKÝCH ELIT
jeho produktem…“ (Schumpeter, 2004, s. 281). Volièi o žádných záležitostech nerozhodují ani si nevybírají kandidáty, iniciativa vždy pøichází od kandidátù. Klasická demokratická doktrína pøipisovala podle Schumpetera volièstvu zcela nerealistickou míru iniciativy, což se v podstatì rovnalo naprostému opomíjení vùdcovství (Schumpeter, 2004, s. 288). Jeho neklasická, moderní demokratická doktrína naopak staví vùdce do svého centra. Demokracii chápe jako konkurenèní boj stranických vùdcù o vùdcovství ve spoleènosti. Vùdci politických stran soutìží o pozornost masy volièù (o volièské hlasy), a proto se ve svých programech snaží co nejlépe vyjádøit jejich zájmy. Pluralita soutìžících a vzájemnì se kontrolujících (potenciálních) vùdcù zaruèuje rovnováhu sil, po níž volal Gaetano Mosca, a znemožòuje hypertrofizaci moci v rukou jednotlivce, které nedokázal zabránit Leninùv demokratický centralismus. K naplòování demokratických principù tak dochází jen jaksi mimochodem. Demokracie je pouze vedlejším produktem spontánní konkurence vùdcù. Schumpeter odmítá bìžný normativní pohled na demokracii a považuje ji za metodu, resp. zpùsob øešení otázky moci mezi vùdci a následovníky, jehož výsledky mohou být pro spoleènost jak pozitivní, tak negativní. Z moderní Shumpeterovy demokratické doktríny plyne, že demokracii garantují vùdci, a ne následovníci. Vùdci se mají kontrolovat sami navzájem, nepotøebují k tomu následovníky, kteøí toho ani nejsou schopni. V tom spoèívá svrchovanost vùdcovství nad následovnictvím. Názory kvalifikovaného vùdce jsou v oèích Schumpetera vždy lepší než názory obsažené ve veøejném mínìní. Vliv veøejného mínìní na chování vùdcù hodnotí negativnì. Závislost vùdcù na vùli volièù vede podle nìj k rozhodování s krátkým horizontem. Proto by následovníci v mezivolebním období nemìli vùdce nijak kontrolovat ani ovlivòovat jejich chování. Po uplynutí volebního období mají ovšem možnost odmítnout vùdce znovu zvolit. Volièi v Schumpeterovì reálném modelu demokracie vùdce ve volbách aktivnì neschvalují, ale jen pasivnì akceptují nebo odmítají (srov. Mackie, 2005; Novák, 2003). Schumpeter považoval vùdcovství za bariéru proti nedemokratickým excesùm ignorantských mas. Snažil se pøedstavit demokracii jako sice redukovanou, ale pøesto reálnou. Považoval ji za užiteèný mechanismus, který legitimním zpùsobem spojuje vùdce a následovníky a udržuje stabilitu spoleènosti. Koexistence vùdcovství a demokracie je v jeho oèích výsledkem kompromisu vùdcù a následovníkù. Každá strana musí slevit – nejde o pouhý souhrn vùle jednotlivých obèanù (následovníkù), ale ani o absolutní vítìzství principu vùdcovství. Vùdcovství v rámci demokracie nemùže mít
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181498