98
VÙDCOVSTVÍ ÈESKÝCH ELIT
které myslí jen v krátkodobé perspektivì. Efektivnost demokracie je podle nìj zaruèena existencí vùdcù za cenu akceptování césaristických elementù. Ty jsou vyvažovány jasným vymezením kompetencí, zodpovìdností a schopností strategického myšlení vùdcù. Dalším problémem vùdcovské demokracie je nutnost „duchovní proletarizace“ pøívržencù plebiscitních vùdcù. „Aby byli pro vùdce užiteèní, musejí slepì poslouchat, být mašinérií v americkém smyslu, nerušenou ješitností honorace a pretencemi na vlastní názor.“ (Weber, 1998, s. 281) Podle Webera totiž nemáme na vybranou mezi jinými možnostmi, než mezi demokracií s vùdci a „mašinérií“, mezi vùdcovskou demokracií a demokracií bez vùdcù, tj. panstvím honorace, rùzných klik „politikù z povolání“, kteøí nemají charismatické kvality vùdcù (Weber, 1998, s. 281). Naznaèuje, že vùdcovská demokracie mùže být lékem na vše pronikající a nelidskou byrokratickou racionalitu a také na politickou korupci, kterou do demokracie vnášejí politici z povolání. V intencích Nietcheho myšlenek v této souvislosti upozoròuje na „naprosto malomìšťácký odpor k vùdcùm“ v politických stranách. Weber v zásadì považuje politické vùdce za stabilizující prvek masové demokracie, za který na druhé stranì musíme platit daò v podobì již zmiòovaných césaristických elementù a ohlupování mas. Výše uvedenými myšlenkami o vùdcovské demokracii Weber zajisté vydatnì zkypøil pùdu kulturní legitimace Führerprizipu v nìmecké spoleènosti, ale podezøívat ho z podpory fašismu by bylo mylné. Weber uznal, že následovníci politických vùdcù v moderní spoleènosti nemusí mít vždy povahu masy. Na rozdíl od bezduché masy mohou být následovníci i „politicky dospìlými lidmi“, kteøí se neøídí jen emocemi, nejsou zbabìlí, mají trpìlivost a nejdou slepì za vùdcem. Oproti názorùm pøedstavitelù klasického elitismu Weber pøipouští, že demokracie je možná, i když s césaristickými prvky. Rozhodnì však nebyl jejím zapáleným zastáncem. Jeho koncept vùdcovské demokracie se vyznaèuje silnými prvky „elitistického realismu“ (césarismus a manipulace mas). Navíc tato koncepce nedává do kauzální souvislosti proces rutinizace vùdcova charismatu s demokracií. Rozhodnutí vùdce rutinizovat své vùdcovské charisma demokratickým zpùsobem závisí jen a jen na jeho vùli. Weber také vùbec neøeší problémy omezování moci a kontroly vùdcù jejich následovníky, což jsou otázky, které se týkají základních principù demokracie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181498