98
| Utajené projekty Škoda
V Karose jsem prožil hezká léta, také proto, že se zaměstnanci za svého Sodomku postavili i v době, kdy měl být souzen. Lidi z továrny vytvořili družstvo, chtěli jet k soudu, aby bývalého šéfa, svého Pepka, podpořili. Tehdy to nějak zhatil Kryštof, nic to ale nezměnilo na tom, že ve Vysokém Mýtě byli dobří lidé a také vynikající a svědomití řemeslníci. Pochopitelně se nevyhnuli různým třenicím a intrikám. Když se chystal výrobní plán na následující rok, museli s ním ředitelé všech automobilek na ministerstvo a obhájit ho před ministrem. Náš plán ministr Zatloukal pochválil, že prý je to hezky udělané. Tím mi nahrál. Řekl jsem mu, že šéfa plánovacího chce partaj vyhodit, aby ho nahradil jeho zástupce, syn předsedy základní organizace KSČ. To ale Zatloukal nedopustil – zkrátka na mě dal. Se Zatloukalem se muselo umět jednat. Když jsme dělali horský autobus s nápravami z Pragy V3S, šla výroba pomalu a plán bychom bývali nikdy nesplnili. Bylo zjevné, že bez zásadních změn s tím nehneme. Zatloukal se na to přijel osobně podívat, chtěl jsem proto postavit provizorní přístřešek, trochu to tam přeorganizovat a mohlo by se dělat na dvou linkách. Zatloukal se ale postavil na zadní – to je investice a předpisy stavbu nové linky nedovolují. Rozčílil jsem se. Takový předpis je přece špatný, ať ho jako ministr zruší. Poslal mi tam nějakého náměstka, ale ten potvrdil, že se s tím nedá nic dělat. Když odjel, poslal jsem pro vedoucího výstavby pana Poštu. Nařídil jsem mu, aby postavil přístřešek, ať to vypadá jako provizorium, aby to a ono předělal, že se zavede druhá linka. Pošta to chtěl písemně, tak jsem mu to sepsal a podepsal. Všechno se podařilo, vrhli jsme se do práce a plán jsme téměř splnili – téměř znamená, že jsme i s druhou linkou dosáhli 99,8 %. Procenta byla tehdy zaklínadlo, o plánu se podávaly každý měsíc raporty na společných schůzích u ministra, kdo nesplnil, musel tam hodinu obhajovat a zdůvodňovat, proč jeho podnik nedodržel plán. To nebyla žádná legrace. Když na mě tehdy přišla řada, vstal jsem a řekl: „Nesplnili jsme plán o dvě desetiny, přestože jsem dal postavit přístavek a druhou linku, kterou jste mně zakázali vybudovat. Kdybych to neudělal, splnili bychom plán jen napolovic.“ A sedl jsem si. Osazenstvo kolem stolu – ředitelé všech automobilových fabrik – začalo tleskat. Zatloukal řekl jen „děkuji“ a bylo to vyřešené. Pak jsme linku postavili definitivně, z provizoria jsme udělali hezkou budovu. Jenomže to nebylo jen tak. Přišel za mnou hlavní účetní, že se to musí zařadit do investic, že to musí nahlásit. Ale i to jsem vyřešil, řekl jsem mu, jen ať to nahlásí, budeme mít po prémiích a lidi mu rozbijou hubu. Tak ať si vybere. Vybral si správně, toho roku jsme měli slušné peníze. Někdy mi přišly vhod i mé předchozí zkušenosti, jako když jsem potřeboval zajistit generátor. Tehdy mi pomohli v pražské Avii. Za války tam pracovali pro německou Luftwaffe. Když jsem tam po květnu 1945 přišel, ležela v hale ohromná hromada leteckých motorů, jeden na druhém, jako když se složí brambory. Teď jsem si na to vzpomněl. On se v padesátých letech co chvíli vypínal elektrický proud, byly s tím tehdy v elektrárnách potíže a výroba pak stála. Tehdy jsme jeden letecký motor koupili a připojili ho na dynamo. Víte, co bylo zajímavé? Že jsme motor roztočili elektromotorem a on po sedmi letech okamžitě naskočil a běžel. V těch dobách častého chaosu vymysleli na ministerstvu princip výroby na vědeckém základě. V každém závodě tedy zřídili organizaci vědeckého řízení práce. Nejinak v Karose. Vědecký pra-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181463