Revmatologický výkladový slovník
99
Idiotyp Soubor idiotopů na vazebném místě určité protilátky. Proti idiotypům mohou vznikat antiidiotypové protilátky, které jsou vlastní anti-protilátky. Jejich vazebné místo je komplementární k vazebnému místu první protilátky, a proto má prostorovou strukturu shodnou s antigenní determinantou, která je specifická pro tuto první protilátku. Antiidiotypové protilátky tohoto typu se proto označují také jako vnitřní obraz antigenu nebo homoprotilátky. Předpokládá se, že idiotypy a antiidiotypy vytvářejí v organizmu regulační síť. IgA Třída imunoglobulinů, jejichž molekuly mohou existovat ve dvou formách – jako sérový IgA (monomer) nebo sekreční IgA (dimer, jehož molekula obsahuje ještě J-řetězec a sekreční komponentu – SC). Sekreční IgA (S-IgA) se nachází v sekretech sliznic, kde se účastní reakcí lokální imunity. Průnik buňkami epitelu na povrch sliznice mu umožňuje sekreční komponenta, která je zbytkem poly-Ig-receptoru na povrchu epiteliálních buněk. Jsou známé dva izotypy těžkých řetězců α – α1 a α2 –, které tvoří podtřídy IgA1 a IgA2. IgD Imunoglobuliny s nejméně známou biologickou funkcí. Molekuly IgD jsou kromě monomerů IgM nejčastěji zabudované v cytoplazmatické membráně B-lymfocytů ve funkci rozpoznávací složky antigenového receptoru.
I
IgE Za fyziologických okolností se nacházejí v krvním séru v nejnižší koncentraci ze všech imunoglobulinů a zahrnují protilátky účastnící se obrany organizmu proti parazitárním infekcím, stejně jako reaginy, které zodpovídají za reakce časné přecitlivělosti (alergie, anafylaxe). U parazitárních infekcí se jejich koncentrace zvyšuje a obzvlášť vysoká bývá u alergických onemocnění. IgG Nejrozšířenější třída imunoglobulinů v extracelulárních tekutinách. Jejich molekuly se skládají ze dvou identických lehkých a dvou identických těžkých řetězců, které jsou prostorově uspořádané do domén. Jsou známé čtyři antigenně odlišné těžké řetězce γ, které tvoří čtyři podtřídy – IgG1, IgG2, IgG3, IgG4. Protilátky třídy IgG se tvoří zejména při odpovědi na opakované podání rozpustných antigenů. Jako jediné mají schopnost procházet přes lidskou placentu. Po vazbě s antigenem (imunokomplexy) nebo formou agregátů (shluky vlastních molekul) aktivují komplement. IgM Mají největší relativní molekulovou hmotnost (900 000) a sedimentační koeficient 19S). Jejich molekula se skládá z pěti stejných podjednotek (každá s Mr 180 000 a 8S), tedy tvoří pentamer, který kromě 10 lehkých a 10 těžkých řetězců
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181329
100
Revmatologický výkladový slovník
obsahuje rovněž jeden J-řetězec. Malé množství cirkulujícího IgM (do 5 %) tvoří hexamer. Základní subjednotka 8S IgM není v cirkulaci, ale pouze v membránové formě jako součást antigenového receptoru na povrchu B-lymfocytů. Protilátky patřící do třídy IgM se tvoří zejména při prvním kontaktu organizmu s korpuskulárním antigenem. Mají největší přídatný efekt multivalentnosti, což je činí mimořádně účinnými při aglutinaci bakterií a aktivaci komplementu klasickou cestou (po vzniku imunokomplexů nebo agregátů).
Immunoblotting Metody imunoobtisků. Impairment (poškození) Kategorie, která vyjadřuje přechodnou nebo trvalou odchylku orgánu nebo organizmu od normy ve sféře anatomické, fyziologické nebo mentální. Jsou to např. poruchy řeči, poruchy smyslových orgánů, deformity kostí, kloubů apod. Novější koncepce viz „klasifikace ICF“.
I
Imunita Odolnost organizmu vůči infekčním zárodkům (viry, bakterie, houby, protozoa), cizím a odcizeným buňkám (buňky transplantované od geneticky odlišného jedince a vlastní, ale nádorově pozměněné nebo viry napadené buňky) a jejich produktům, tedy schopnost reagovat na antigen imunitní odpovědí prospěšnou pro organizmus. Tato odolnost může být nespecifická (přirozená, vrozená) nebo specifická (získaná, adaptivní). Obě jsou určené genetickou výbavou (genomem) každého jedince. Na nespecifické imunitě se podílejí mnohé anatomické struktury (např. kůže a sliznice) a fyziologické systémy (např. krevní srážlivost), které nejsou bezprostředně součástí imunitního systému (představují přirozenou rezistenci), stejně jako specializované molekuly (systém komplementu, mnohé cytokiny) a buněčné mechanizmy (fagocytóza). Aktivitu mechanizmů přirozené imunity nepodmiňuje předchozí kontakt s určitým antigenem, jsou proto účinné proti různým antigenům a nevykazují imunologickou paměť. Oproti tomu mechanizmy specifické imunity se aktivují až po styku s určitým antigenem (proto se označují také jako získaná nebo adaptivní imunita), jsou specifické – působí pouze proti tomu antigenu, který je aktivoval, mají imunologickou paměť a jsou vývojově mladší než složky přirozené imunity. Na nespecifické i specifické imunitě se mohou podílet buňky i molekuly. Základním mechanizmem nespecifické buněčné imunity je fagocytóza a NK-buňky, zatímco za specifickou buněčnou imunitu zodpovídají výkonné (cytotoxické) a regulační (pomocné a tlumivé) T-lymfocyty. Nejvýznamnější součástí humorální (molekulové) nespecifické imunity je systém komplementu (komplement), zatímco humorální získanou imunitu realizují protilátky (imunoglobuliny).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181329
Revmatologický výkladový slovník
101
Imunita buněčná Imunita, kterou realizují buňky patřící do imunitního systému (lymfocyty – specifická i.b.; a profesionální fagocyty – přirozená nebo nespecifická i.b.). Imunita humorální Imunita, kterou zprostředkují výkonné molekuly patřící do imunitního systému. Většinou se jedná o protilátky, proto se tento typ označuje také jako protilátková imunita. Imunita nespecifická Soubor reakcí na úrovni tkání, buněk a molekul, které jsou v organizmu přítomné od narození a jejichž aktivita nezávisí na předcházejícím kontaktu s antigenem. Mohou proto působit ihned po styku organizmu např. s infekčním agens. Nespecifická imunita se uplatňuje zejména při eliminaci cizorodých látek z tkání a v antiinfekční a protinádorové obraně. Imunita specifická Označuje se rovněž jako získaná imunita. Je to schopnost organizmu reagovat na cizorodý antigen specifickou imunitní odpovědí. Vznikají při ní specifické protilátky, výkonné lymfocyty a lymfocyty s imunologickou pamětí, jež jsou schopné reagovat pouze s antigenem, který vyvolal jejich tvorbu. Nepůsobí ihned po styku určitého antigenu s imunitním systémem, ale až po několikadenní latenci, během níž dochází k proliferaci a diferenciaci příslušných buněčných klonů a k indukci tvorby protilátek.
I
Imunita transplantační Odolnost proti buňkám, tkáním a jejich antigenům (antigeny histokompatibilní) přeneseným do organizmu jedince od geneticky neidentických dárců. Odpověď na cizí histokompatibilní antigeny může být dvojí: odvržení (rejekce) štěpu (HvG) nebo reakce štěpu proti hostiteli (GvHR). Rejekce štěpu může být hyperakutní (realizují ji protilátky, např. u rozdílů v krevních skupinách nebo u xenotransplantací), akutní (působí při ní cytotoxické T-lymfocyty proti cizím HLA antigenům) nebo chronická (účastní se jí protilátky proti slabým histokompatibilním antigenům). Imunitní systém (IS) Difuzní (ne přesně ohraničený) orgán, který u dospělého člověka váží asi 1000 g a skládá se z mnoha tkání, buněk a molekul. Je součástí neuro-endokrino-imunitního supersystému, který zabezpečuje příjem a zpracování všech informací potřebných pro život člověka a ostatních vyšších organizmů. Základem IS je lymfatická tkáň jednak soustředěná do lymfoidních orgánů a jednak existující formou volných buněk (lymfocyty, leukocyty). Lymfoidní orgány jsou ústřední (primární) nebo periferní (sekundární). Kromě lymfocytů lze mezi nejdůležitější buňky IS zařadit buňky prezentující antigen, fagocyty (zejména makrofágy a neutrofily)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181329