70
Praktická nefrologie
2.7.3 Imunologické testy indikované z diferenciálně diagnostických důvodů Ledviny bývají postiženy při autoimunitním procesu jednak přímo tvorbou autoprotilátek proti komponentám renálního parenchymu (hypersenzitivita II. typu), jednak depozicí imunokomplexů vzniklých vazbou autoprotilátek k cirkulujícím antigenům a následnou vaskulitidou (hypersenzitivita III. typu). U řady systémových onemocnění postihujících ledviny se mohou tyto mechanizmy vyskytovat současně a v obou případech je pro efektorovou fázi rozhodující následná aktivace komplementové kaskády.
Orgánově specifické autoprotilátky Protilátky proti bazální membráně glomerulů (anti-GBM) Toto vyšetření je indikováno při podezření na Goodpastureův syndrom nebo u rychle progredujících glomerulonefritid. Protilátky jsou zaměřeny proti α3 (IV) NC1 doméně na kolagenu IV. typu, která se vyskytuje v bazální membráně nefronu a plicních sklípků. Kromě jednoznačného diagnostického přínosu lze využít stanovení těchto protilátek i k monitorování aktivity onemocnění. Přítomnost těchto protilátek je hodnocena na mikroskopických řezech opičí ledviny pomocí nepřímé imunofluorescence (obr. 2.47 v barevné příloze) a lze je také imunoenzymaticky kvantifikovat pomocí metody ELISA.
Protilátky proti bazální membráně tubulů Tyto protilátky mohou být přítomny u některých pacientů s tubulointersticiální nefritidou, glomerulonefritidami nebo u osob po transplantaci ledviny, jejich klinický význam není jednoznačně vymezen.
Orgánově nespecifické autoprotilátky Protilátky proti cytoplazmě neutrofilů (ANCA) Protilátky proti cytoplazmě neutrofilů (ANCA) jsou zaměřeny zejména proti antigenům přítomným v azurofilních granulech polymorfonukleárních leukocytů, částečně mohou být detekovány i v monocytech. Podle charakteru cytoplazmatické imunofluorescence je dělíme na protilátky typu c-ANCA (difuzní cytoplazmatická fluorescence s centrální interlobulární akcentací) a typu p-ANCA (perinukleární fluorescence). Klasický obraz c-ANCA fluorescence (obr. 2.48 v barevné příloze) odpovídá výskytu protilátek proti proteináze-3 a je charakteristický např. pro Wegenerovu granulomatózu, vzácně je lze prokázat také u amébiázy, bakteriální endokarditidy a cystické fibrózy. Oproti tomu obraz p-ANCA (obr. 2.49 v barevné příloze) odpovídá protilátkám proti myeloperoxidáze, které jsou tvořeny u idiopatické nekrotizující glomerulonefritidy a mikroskopické polyangiitidy nebo vzácněji také u syndromu Churga-Straussové, Wegenerovy granulomatózy, juvenilní idiopatické artritidy, revmatoidní artritidy nebo SLE. Titry ANCA protilátek bývají zpravidla vyšší během aktivní fáze onemocnění než v době remise. K průkazu ANCA protilátek se používá nepřímá imunofluorescence, při které je vyšetřované sérum aplikováno k alkoholem fixovaným lidským neutrofilním leukocytům. V případě myeloperoxidázy dochází při fixaci k její redispozici k jaderné membráně s následnou perinukleární fluorescencí. Při imunofluorescenčním obraze odlišném od dvou základních typů se používá termín atypická ANCA (A-ANCA, X-ANCA) a kromě zmíněných terčových antigenů mohou být tyto protilátky zaměřeny také proti BPI (bacterial permeability increasing factor), katepsinu-G, elastáze, laktoferinu, lysozymu atd. Specificitu i senzitivitu průkazu ANCA protilátek lze ještě dále zvýšit využitím testu ELISA proti myeloperoxidáze nebo proteináze-3.
Mikrozomální protilátky typu LKM Mikrozomální protilátky typu LKM (liver/kidney microsome) jsou přítomny zejména u autoimunitní chronické aktivní hepatitidy a v nižších titrech i u virových hepatitid, při imunofluorescenčním vyšetření však můžeme kromě jaterní tkáně prokázat silnou pozitivitu i v cytoplazmě renálních tubulárních buněk. Vztah přítomnosti těchto autoprotilátek k renálním chorobám není zatím jednoznačně prokázán.
Antinukleární protilátky (ANA) Antinukleární protilátky (ANA) jsou zaměřeny proti různým strukturám buněčného jádra, nicméně mohou postihovat i některé cytoplazmatické antigeny, které se během buněčného cyklu dočasně vážou na chromozomy. Jejich výskyt nemusí být vždy vázán na autoimunitní proces, fyziologicky se zřejmě uplatňují při odstraňování poškozených buněk po infekci nebo jiném poškození tkáně, při tzv. „úklidových
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181263