Praktická komunikace v medicíně (Ukázka, strana 99)

Komunikace se smyslově postiženými pacienty

99

• Téměř (tzv. prakticky) nevidomí-neslyšící se dorozumívají Lormovou abecedou a Znakovým jazykem.

• Téměř (prakticky) nevidomí se zbytky sluchu mají indukční smyčku a mluví (mají sluchadlo).

• Těžce slabozrací a současně neslyšící se dorozumívají Lormovou abecedou, Znakovým jazykem a odezíráním.

• Těžce slabozrací se zbytky sluchu mají indukční smyčku, odezírají a mluví (mají sluchadlo).

Ale ani tímto zjištěním se nelze řídit stoprocentně, zásadně platí – co hluchoslepý, to specifická varianta komunikace. Pro orientaci uvádíme přehled komunikačních systémů, které spolu s kompenzačními pomůckami umožňují komunikaci s hluchoslepými. Každý hluchoslepý si volí sám způsob komunikace, který mu nejlépe vyhovuje. Důležité je i prostředí, kde ke komunikaci dochází, vliv na kvalitu komunikace (míru porozumění a poslechu) má osvětlení, hluk, počasí, tón (tónina, posazení) hlasu mluvícího, zřetelnost artikulace, tempo řeči, volba jazykových prostředků (jednoduchá slovní zásoba, jednoduché věty).

Možnosti komunikace s hluchoslepými dětmi Hluchoslepé dítě je vždy odkázáno na pomoc, mnohé se naučí samostatně oblékat a jíst. Toto postižení samozřejmě velmi ovlivňuje vývoj dítěte, způsobuje problémy v chování, učení i komunikaci s okolím, omezuje pracovní schopnosti a brzdí duševní rozvoj, pozměňuje i jeho duševní život. Hluchoslepé dítě není schopno pochopit situaci v jejím celku, protože nemůže pozorovat a v jejich plné významové kvalitě vnímat soubory barev, zvuků, citů, mimických pohybů, gest, hlasových nuancí, obrazů, z nichž se každá situace skládá. To všechno způsobuje určitou izolaci, kterou lze jen mírnit kompenzačními prostředky (sluchadly, kochleovým implantátem, dioptrickými brýlemi), pochopitelně vše záleží i na době, kdy k poškození došlo.

Ilona Ireinová (1999) připomíná, že často sami rodiče dítě kazí tím, že ho nevedou k samostatnosti, protože v ní vidí ohrožení jeho bezpečnosti. Narodí-li se neslyšící dítě, anebo ztratí sluch v prelingválním období, sluchové vnímání se nerozvíjí, proto se nemůže rozvinout ani řeč. Když je současně dítě slepé, anebo má pouze zbytky zraku, nemůže se řeč rozvinout ani uměle (na základě zrakového vnímání). Je-li ovšem možné sluchové vnímání cílevědomě upravovat, může po jisté době dítě rozeznávat zvuky z okolí a časem se naučí porozumět i mluvené řeči.

Jsou-li zachovány alespoň minimální zbytky zraku, lze nevyvinuté funkce upravit zrakovou stimulací (technikami a metodami, jimiž se snažíme dítě naučit využívat i sebemenší zbytek zraku). Uvědomíme-li si, že řeč je nástrojem myšlení, pochopíme, že se nerozvine ani symbolické myšlení.

V prostoru se hluchoslepé dítě orientuje především podle vibrací rozdílného kmitočtu a intenzity. Zbývá mu ke komunikaci hlavně hmat, který je třeba usilovně cvičit, zvukovou řeč může vnímat prsty položenými na hrtanu mluvícího, hudbu prostřednictvím vibrace hudebního nástroje, a to tvoří jeho představy o světě. Znakovému jazyku se učí pomalu a obtížně, začíná značením do dlaně. Každému předmětu, který si musí dítě ohmatat, přiřadíme znak v individuálně upravené „znakové řeči“.

Vytvářený jazykový systém je jednoduchý, slovní zásoba (systém znaků) je omezena na znaky, „slova“ denní potřeby. Vše také závisí na podmínkách, v nichž dítě žije, na starostlivosti, která je mu věnována.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181262

100

Praktická komunikace v medicíně

Každý hluchoslepý nemůže odezírat, proto je nejspolehlivějším komunikačním prostředkem doteková Lormova abeceda, někteří se naučí číst hmatem záchvěvy úst, ale ani velmi inteligentní hluchoslepí nerozumějí každému, kdo k nim hovoří. Pro lidi kolem sebe si vytváří dítě specifické znaky, maminka nosí náramek, podle něho ji pozná, náramek znamená mámu.

Děti, které se naučily psát a znají význam slov, mohou používat tzv. komunikátor, elektronický psací stroj, kde se na proužku bílého papíru objevuje černotiskové písmo (vyvinula jej japonská firma Canon ve spolupráci s Nizozemci); přístroj se pomalu dostává i k nám (Kudelová, 1996; Ludíková, 1994).

SHRNUTÍ – Komunikační systémy užívané hluchoslepými Lormova abeceda Je dotyková, její princip spočívá v tom, že jednotlivá písmena mají své pevné místo na prstech a na dlani (nejlépe levé ruky). Zkušení učitelé radí nepreferovat pouze ruku, a to proto, že třeba může dojít k úrazu a ruka je pro tento typ komunikace nepoužitelná. Upozorňují na to, že lze psát i na hřbety obou rukou, v krajním případě i na chodidlo nohy. „Mluvčí“ se dotýká jednotlivých míst (písmen) a tak „píše“. Metodu vymyslel Hieronymus Lorm (1821–1902), je to pseudonym Heinricha Landesmanna z Mikulova, který od 15 let přišel postupně o oba smysly, a proto hledal způsob, jak se dorozumět. Jeho „způsob písma“ zaručuje poměrně rychlou komunikaci, snadno se učí, dotyky a vnímání jednotlivých míst na rukou jsou citlivé a sdělné pro každého. Písmo rozšířila Lormova dcera v roce 1908 a používá se v celé Evropě. Zdravé osoby, které neznají dotykovou abecedu, mohou při komunikaci s hluchoslepými použít jednobarevnou bavlněnou rukavici, na níž jsou vyznačena jednotlivá písmena (viz Příloha č. 7). Takovou rukavici radíme pořídit i do ordinace, zvláště v místech, kde žije větší počet hluchoslepých lidí.

Prstová abeceda Je to vlastně hra z našeho mládí, každé dítě umělo prstovou abecedu. Je to velmi jednoduchý, a proto snadný dorozumívací prostředek. Jednoruční prstová abeceda vznikla ve Španělsku (v 16. století) jako tajná mluva, poté byla využita k dorozumívání s neslyšícími a rozšířila se po světě (v Americe byla jako systém zavedena v roce 1878). Prstová abeceda je jednoruční a dvouruční (písmena latinské abecedy se vytvářejí jednou nebo oběma rukama). Hluchoslepí v České republice nejčastěji používají obouruční abecedu.

U hluchoslepých je možné psát velká tiskací písmena do dlaně ruky, mají-li zbytky zraku, je možné také hláskovat ve výši a blízkosti jejich očí. Pokud jsou od narození nevidomí, znají pouze bodové písmo.

Odezírání Postižený člověk odezírá mluvenou řeč z pohybu rtů a úst v nejtěsnější blízkosti a ve výšce obličeje mluvícího. Tato metoda je náročná, nenaučí se jí každý, od mluvčího vyžaduje správnou a zřetelnou artikulaci a musí mu být na obličej dobře vidět.

Stačí pouze artikulovat bez hlasu.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181262

Komunikace se smyslově postiženými pacienty

101

Tadoma Je to komunikace dost zvláštní, při které hluchoslepý člověk vnímá vibraci svalových pohybů úst, tváří a krku na těle mluvícího tak, že palec se lehce dotýká rtů a ostatní lehce roztažené prsty se kladou od jařmové kosti dolů ke krku.

Znakový jazyk a znakování ruku v ruce Znak se vytváří tzv. pohybovým kódem. Jednotlivé kódy se vytvářejí pozicemi prstů a polohami a pohyby rukou umisťovaných do prostoru. Znakovat musíme s ohledem na zrakové schopnosti neslyšícího, to znamená pouze ve vymezeném prostoru a přiblížit se obličeji tak, abychom umožnili odezírání. Nemá-li znakující osoba ani zbytky zraku, nebo už není schopna jednotlivé znaky rozpoznat, znakujeme ruku v ruce (tzv. taktilní znakový jazyk), hluchoslepý vnímá pozice prstu, polohu dlaní partnera hmatem. Některé znaky předvádíme přímou manipulací s rukama hluchoslepého.

Hluchoslepý odpovídá znakováním do prostoru.

Braillovo písmo Louis Braill (1809–1852), francouzský slepec, vytvořil slepecké písmo („brájovo“) kombinací šesti hmatem čitelných bodů, které jsou reliéfně raženy do papíru. V sestavách se vypouští jeden až pět bodů. Základní šestibodí vytváří obraz, který známe z hrací kostky – dva tříbodové sloupce vedle sebe. Jejich kombinací se dají vytvořit 63 znaky. Tímto způsobem se i píše, a to bodátkem na tabulce, anebo na speciálním Pychtově psacím stroji. Takový bodový text se „čte“ bříškem ukazováku.

Latinská abeceda Podle stupně postižení komunikujeme s hluchoslepou osobou psaním zvětšených písmen, a to nejlépe kontrastní tužkou na jednobarevný papír nebo pomocí zvětšovacího počítačového programu, psaním velkých tiskacích písmen do dlaně hluchoslepého, anebo využíváme reliéfní latinku, kterou může hluchoslepý vnímat hmatem.

Metoda „ruce na ruce“ Vyvinula se v Holandsku. Informace jsou předávány tak, že své ruce položíme na ruce hluchoslepého. Takto nejčastěji komunikují děti. Počínáme si tak, že se posadíme za záda dítěte, abychom mu mohli dobře vést ruce. Tím mu také dáváme návod, jakou polohu musí zaujmout vůči komunikujícímu, a také při tom dítěti můžeme mluvit přímo do ucha, ze vzdálenosti, na kterou (možná) slyší.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181262