98
/
NÁBOŽENSTVÍ A SPOLEÈNOST
dále jednoduchý, tj. sám v sobì jednotný, a pøitom zakládající mnohost. Jestliže však byla pro správné mluvení o božském stanovena takováto kritéria, pak se vnucovalo i obrácené tvrzení: Všude tam, kde se mluví o takto utváøeném principu, mluví se o Bohu. Tak mohla být každá filosofická nauka o principech oznaèována jako ‚teologie‘, aniž bylo pøitom nutné pøihlížet k tradovaným náboženským pøedstavám.“ Nejvìtší staroøecký myslitel Aristoteles (384–322 pø. n. l.) „proto užíval slovo ‚teologie‘, tzn. ‚øeè o Bohu‘, právì ve smyslu takové filosofické nauky o principech.“135 Aristoteles ve své filosofii charakterizuje Boha jako „prvního nehybného hybatele“, který nepotøebuje žádný vnìjší pøedmìt, neboť jeho specifickou èinností je „sebe sama myslící myšlení“. Sobìstaèné myšlení je však první pøíèinou veškerého pohybovaného, èasového svìta jenom tehdy, je-li „jsoucí v nejvyšším stupni“, a tedy identické s „bytím samým“. Bùh je tedy „bytí“ a zároveò „sebe sama myslící myšlení“. Z „plnosti bytí“ vyplývá duchovní povaha nejvyššího principu, neboť „bytí samo“ musí zahrnovat jakýkoli stupeò bytí – pøièemž duchovní „bytí u sebe“ pøedstavuje vyšší stupeò bytí než všechno, co nemyslí samo sebe. Bytí samo je tedy nutnì existující bytost. Støedovìcí filosofové byli pøi recepci tìchto argumentaèních postupù ovlivnìni biblickými texty. Tak pøi stvoøení svìta se Bùh jakoby radí sám se sebou („I øekl Bùh: ‚Uèiòme èlovìka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.‘“ (Gn 1,26)), a tedy dává najevo vìdìní o sobì samém. Právì tento Bùh také ve scénì u hoøícího keøe pojmenovává sám sebe podle øeckého pøekladu Starého zákona výrazem „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14), což vnucuje interpretaci, že Bùh je ten, který je v neomezeném smyslu „Jsoucí“, a tedy je „Bytí samo“. Právì tato identita dovolila, aby nauka o Bohu, tj. teologie, byla považována za významovì totožnou s naukou o bytí, tj. s ontologií. Filosofická teologie a ontologie tak splynuly do ontoteologie. Ontoteologie tak vznikla spojením aristotelské teze, že nejvyšším principem všeho, co se nám ukazuje, je „jsoucí jako takové“, a toho místa v øeckém pøekladu Starého zákona, kde se Bùh v hoøícím keøi sám pojmenovává jako „Jsoucí“. Filosof tímto zpùsobem odhaluje, že pravý smysl veškerého mluvení o Bohu – veškeré teologie – spoèívá v mluvení o bytí a že náboženství byla ve všech svých mytologických archaiologiích na stopì jediné a pravé arché – bytí. Pøitom Bùh není prostì jiné bytí téhož øádu, jako jsme my. Bùh nepøedstavuje žádnou zvláštní formu bytí, ale bytí samo o sobì. 135
Tamtéž, s. 42–45.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181073