Lobbing v moderních demokraciích
informace o své firmě, oboru, v němž působí, a ve členství v asociacích. Zveřejnit ale musí informace o kontaktovaných veřejných činitelích a o záležitostech, v jakých byli osloveni (LA, 1985 (2009): oddíl 7, odst. 2, 3). V případě povinnosti pravidelně poskytovat informace o své činnosti byla po novele z roku 2008 zavedena měsíční periodicita pro všechny typy lobbistů. Lobbisté musí do 15. dne následujícího měsíce poskytnout informace o jménech úředníků, se kterými lobbista komunikoval; datum komunikace; v jaké záležitosti bylo komunikováno a ostatní předepsané informace (LA, 1985 (2009): oddíl 5, odst. 3 a oddíl 7, odst. 4). Na kanadské úpravě je ve srovnání s americkou úpravou zajímavé to, že se vůbec nezabývá finančními příjmy a výdaji lobbistů a nestanovuje v tomto ohledu žádné minimální prahy pro registraci. Registrovat se musí všichni, kdo komunikují s veřejnými činiteli bez ohledu na příjmy nebo výdaje a při podávání průběžných zpráv o své činnosti se nesleduje finanční stránka, ale realizované kontakty a sítě vztahů, které byly během komunikace vytvořeny. Součástí kanadské legislativy je také profesní kodex lobbisty. V původně přijatém zákoně z roku 1985 byl kodex ponechán plně v režii asociace lobbistů, což nepřineslo žádoucí výsledky. Vláda se z důvodu snazší vymahatelnosti regulačních pravidel rozhodla učinit kodex součástí zákona. Novela z roku 1995 spolu s jemnější typologií lobbistů zavedla Kodex výkonu lobbistické profese, ke kterému se musí povinně přihlásit všichni lobbisté (LA, 1985 (2009): oddíl 10.2, 10.3; HoC, 2009b: 69; IPA, 2004: 8; OECD, 2008: 95). Kodex byl sice vytvořen v rámci Federálního kancléřství pro etiku, ale na jeho vzniku se podíleli také lobbisté. Kodex stojí na principech integrity a poctivosti, otevřenosti, profesionalitě a pravidlech transparentnosti, diskrétnosti a definici konfliktu zájmů (OCL, 2009a). Specialitou kanadské úpravy je také fakt, že poslední novely zřídily zvláštní úřad, v jehož kompetenci je monitoring lobbingu a lobbistických aktivit. Poté, co bylo v roce 1995 zavedeno elektronické podání registrace a monitorovacích zpráv, byl vytvořen Registrační úřad pro lobbing (Register of Lobbyists) a od roku 2003 na něj byly přesunuty všechny monitorovací pravomoci. Novelou 2008 (LA, 1985 (2009): oddíl 4.1–4.4 a oddíly 9, 10) byl vytvořen Úřad komisaře pro lobbing (Office of Commissioner of Lobbying). Jde o nezávislý parlamentní úřad, jehož šéf je volen na návrh Guvernéra na sedm let oběma komorami parlamentu. V jeho kompetenci je vynucování zákona o lobbingu a profesního kodexu lobbisty. Je v pravomoci úřadu zakázat těm lobbistům, kterým se prokáže porušení zákona (včetně kodexu), po dobu dvou let komunikovat s veřejnými činiteli jakožto placený lobbista. Úřad má dnes rozpočet kolem 20 milionů kanadských dolarů a zaměstnává kolem dvaceti pracovníků. Úřad se kromě jiného stará o:
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180996
Regulace lobbingu ve vybraných zemích
aktualizaci registru a zajišťování jeho transparentnosti, zvyšování povědomí o zákonné regulaci lobbingu (včetně kodexu) pomocí nejrůznějších vzdělávacích a tréninkových programů, spravuje o výsledcích činnosti lobbistů (OECD, 2008: 109). Poslední novela z roku 2008 také rozšířila podmínky zakazující výkon lobbingu po skončení zaměstnání ve veřejném sektoru. Kromě výjimek definovaných v úvodních pasážích, které určitý typ komunikace nechápou jako lobbistickou, novela zvýšila tzv. přechodná období (cooling-off period) pro jmenované reprezentanty veřejné moci a jmenované členy týmů ministerského předsedy na pět let (LA, 1985 (2009): oddíl 10.11; HoC, 2009b: 70). Zvýšena byla také promlčecí lhůta v lobbistických kauzách ze dvou na deset let (LA, 1985 (2009): oddíl 14.11, odst. 3; HoC, 2009b: 70). Zakázány byly též poplatky za úspěšné zastupování (contingency fees) (LA, 1985 (2009): oddíl 10. 1 a také oddíl 2, písm. g; HoC, 2009b: 70). Pro lobbisty usvědčené z porušování regulačního zákona byly zvýšeny jak peněžní tresty (až do výše 200 000 kanadských dolarů), tak sazby trestů odnětí svobody (až na dva roky), (LA, 1985 (2009): oddíl 14, odst. 1, písm. b; HoC, 2009b: 70). Podobně jak je tomu v USA, také v Kanadě má kromě platné federální úpravy přibližně polovina provincií také vlastní zákonnou regulaci lobbingu. Vlastní regulaci postupně zavedlo Ontario (1998), Nové Skotsko (2001), Britská Kolumbie (2001), Quebec (2002), Newfoundland (2005) a nejnověji Alberta (2008).
3.3 Regulace lobbingu ve Spojeném království Zcela jiný přístup k regulaci lobbingu se uplatňuje ve Spojeném království (UK). Samoregulace zde existuje na straně lobbistů samých a zároveň na lobbisty nepřímo dopadají ostatní vnitřní regulace veřejných činitelů. V UK existují pracovní kodexy na mnoha úrovních státní správy i etický kodex poslance (Rychetník, 2003). Regulace tedy probíhá v jistém slova smyslu ve zdvojeném samoregulačním režimu. Lobbisté sami regulují svou činnost (lobbing) na straně jedné, a státní orgány regulují činnost svých zaměstnancům (tedy příjemce lobbingu) na straně druhé. Přesvědčení o nutnosti lobbing regulovat zintenzívnilo až v 90. letech minulého století. Ještě v roce 1991 parlamentní komise prošetřující finanční zájmy poslanců (Select Committee on Members’ Interests) tvrdila, že „pojmy
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180996
Lobbing v moderních demokraciích
lobbování a lobbista nejsou ve Spojeném království používány příliš často“ (cit. dle McGrath, 2009: 1). Začátkem 90. let v UK prakticky neexistovala žádná plošná regulace lobbistické profese. Lobbistické aktivity byly pojímány spíše jako komunikace se státními orgány ve veřejných záležitostech (public affairs) (HoC, 2009b: 5). Ke změně dochází po dvou skandálech v 90. letech. Prvním byl tzv. Greerův případ v roce 1994 označovaný jako aféra „peníze za otázky“ (cash for questions), kdy se ukázalo, že tento zaměstnanec Konzervativní strany poslancům vyplácel provize za to, že jej představovali potenciálním klientům. Druhým byla Draperova aféra v roce 1997, jež poukázala na vážná etická selhání při kontaktu lobbistů s vysoce postavenými členy labouristické vlády. Na veřejnost tehdy unikla zpráva zvláštní parlamentní komise o den dřív, nežli měla být oficiálně zveřejněna (McGrath, 2009: 2–3). Reakcí na Greerovu aféru bylo v roce 1994 založení Asociace profesionálních politických konzultantů (APPC), která přijala vlastní profesní kodex (viz níže). Ve stejném roce ustavil ministerský předseda John Major Výbor pro etické standardy ve veřejném životě (Committee on Standards in Public Life, CSPL) a jeho prvním předsedou jmenoval lorda Nolana. Výbor (někdy označována jako „Nolanův výbor“) se měla „zabývat standardy chování všech držitelů veřejného úřadu (veřejných činitelů),59 včetně záležitostí týkajících se finančních a obchodních aktivit,60 a vytvořit doporučení změn současných pravidel tak, aby bylo zajištěno dodržování nejvyšších standardů ve veřejném životě“ (CSPL, 2008). Výbor se dodnes zabývá neetickým jednáním či chováním poslanců, zejména pak přijímáním finančních stimulů za předložení dotazů v parlamentu a problémy při jmenování do veřejných funkcí (CSPL, 2009). V první zprávě CSPL bylo stanovení sedmi základních principů veřejného života, jakožto modelu jednání a chování veřejných činitelů.61 CSPL namísto zřízení povinného registru lobbistů podpořila myšlenku samoregulace v rámci veřejného sektoru (pomocí pracovních kodexů), která 59
Celkem se jednalo o deset kategorií veřejných činitelů (CSPL, 2008): ministry, úředníky, speciální poradce (coby představitele exekutivy), členy obou komor parlamentu a britské členy Evropského parlamentu (jako představitelé legislativy), volené členy a nejvyšší úředníky místních vlád, členy a nadřízené všech neministerských úřadů a národního zdravotního úřadu, neministerské veřejné činitele a členy a vyšší funkcionáře ostatních orgánů zastávajících funkce financované z veřejných zdrojů (jedná se o tzv. quangos /quasi non-governmental organisation; quasi-autonomous non-governmental organisation; quasi-autonomous national government organisation/, nebo někdy také označované jako Non-departmental Public Bodies).
60 V rámci Parlamentu fungoval od roku 1974 Zvláštní výbor pro finanční zájmy poslanců (Select Committee on Members Interests, SCMI). 61
Jednalo se o nezištnost (Selflessness), bezúhonnost a vyhýbání se závazkům, které by mohly ovlivnit výkon povolání (Integrity), nestrannost (Objectivity), povinnost skládat účty (Accountability), ote-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180996