Vývoj jazyka
než co jim sdělují ostatní. Projevuje se to například častějším přerušováním druhé osoby, i když, jak upozorňují někteří výzkumníci, tento fakt je částečně dán samotnou vizuální povahou znakového jazyka. Výrazný je i rozdíl v syntaktické složitosti. Kombinace znaků byly v Nimově projevu poměrně časté. Většina nejčastěji používaných konstrukcí uváděných Terracem má formu předmět-činitel-sloveso (většinou jíst a Nim nebo já), činnost-předmět, činnost-činitel, předmět-příjemce, entita-místo, činnost-místo, činnost-činnost („jíst pít“), ještě-činnost, ještě-předmět, hotovo-činnost, ale i činitel-činnost, předmět-činnost aj. V delších výpovědích se však většinou významy opakovaly. Nejdelší, šestnáctiznaková Nimova „věta“ například zněla „dát pomeranč já dát jíst pomeranč já jíst pomeranč dát já jíst pomeranč dát já ty“. Jeho dvouslovné a tříslovné kombinace se často překrývaly. Místo pouhého „já“ nebo „Nim“ často používal „já Nim“ nebo „Nim já“. Zda tedy skutečně tvořil výpovědi podle gramatických pravidel se nedá přesně říci. Terraceho závěry o rozdílu mezi komunikačními schopnostmi šimpanzů a člověka neunikly kritice, i když se dodnes těší popularitě zejména mezi zastánci generativismu. Efekt „chytrého Hanse“, který podle Terraceho vede k přeceňování jazykových schopností šimpanzů, je podle jeho kritiků důsledkem toho, že Terrace na rozdíl od nich nepoužíval metodu „dvojnásobně naslepo“ a jiné experimenty eliminující vliv výzkumníka. Podle R. Foutse se znaková komunikace primátů a lidský jazyk liší pouze kvantitativně. Stejně jako lidé se šimpanzi neučí jazyk podmiňováním, naopak, tréninkové metody jako odměna a trest jejich učení zpomalují. Používají rovněž jednoduchá syntaktická pravidla, dokáží například rozlišit výrazy jako „kartáček na dece“ a „deka na kartáčku“ (Fouts 2000, s. 137). Bez ohledu na to, že u lidoopů mohou být v rudimentální podobě přítomny skoro všechny znaky lidského jazyka, jejich schopnosti jsou za lidskými daleko pozadu. Tento výsledek ostatně není příliš překvapivý. Zatímco pro člověka je jazyk přirozeností sine qua non, šimpanzi svým výkonem ukazují schopnost řešit úkol, který běžnou součástí jejich života není. Šimpanzi se tedy umí přizpůsobit dvěma značně odlišným světům. Je možné, že znaky v jejich případě hrají i ideační funkci, podle některých pokusů dokáží znakující šimpanzi řešit úlohy, které s komunikací nesouvisejí, lépe než ti, kteří „jazyk“ neovládají. Zdá se tedy, že i když je jazyk závislý na biologických dispozicích, také je určitým způsobem překračuje, což je velice důležité východisko právě pro lingvistickou antropologii.
3.2 Komunikace u předků člověka Jazyk nezanechává stopy jako kamenné nástroje nebo kosterní znaky, a tak můžeme o době jeho vzniku pouze spekulovat. Předpokládáme, že k jeho vzniku došlo mezi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180993
Vývoj jazyka
oddělením lidské vývojové linie od šimpanzí před několika milióny let a vznikem jednoznačně lidského chování a migrací na jiné kontinenty před 100–50 000 lety. Vše ostatní závisí pouze na našem odhadu, založeném na fyzických znacích lidských předků, způsobu jejich života a hmotných projevech inteligence, jako je například výroba kamenných nástrojů.
3.2.1 Vznik jazyka podle kulturního vývoje Vývojová linie vedoucí k člověku se od linie vedoucí k šimpanzovi oddělila asi před 7 nebo 8 milióny let v souvislosti s vysycháním východní Afriky a přizpůsobením se životu na savanách. Mezi nejstarší rody z lidské vývojové větve patří zřejmě Ardipithecus, Sahelanthropus a Orrorin. Prvním hominidem, u kterého lze zřetelně vystopovat evoluční tendence směřující k člověku, byl Australopithecus. Blízce příbuznými rody byly také rody Paranthropus (tzv. robustní australopitéci) a Kenyanthropus. Australopitékové chodili vzpřímeně a podle některých názorů byli schopní vyrábět jednoduché nástroje, jejich mozek však nebyl o mnoho větší než mozek šimpanze. O jeho sociálním životě toho příliš mnoho nevíme, ale vzhledem k nebezpečnému životu v otevřené krajině byl nepochybně velmi složitý a komunikační signály australopitéků musely být minimálně tak rozvinuté, jako u dnešních nejvyspělejších primátů. Vzhledem k tomu, že australopiték byl v mnoha směrech stále ještě jen „vzpřímený lidoop“, není pravděpodobné, že by hovořil skutečným jazykem. Který z mnoha hominidích druhů, jež v této době obývaly africké savany, byl přímým předkem člověka, ani jaký způsob života je odpovědný za znaky, které ho odlišily od jiných zvířecích druhů, s jistotou nevíme. Naši hominidí předci byli spíše býložravci a příliš efektivními lovci zřejmě nebyli ani první lidé. První druhy člověka, Homo habilis a Homo rudolphiensis, se objevují na konci třetihor před více než 2 milióny let. Žili současně s australopitéky a parantropy a mimo Afriku se nerozšířili, byli však už schopní vyrábět jednoduché kamenné nástroje tzv. oldovanské kultury. Projevů jejich kultury bylo nepochybně mnohem více, artefakty mnohých kultur dnešního člověka, vyráběné jen ze dřeva, bambusu a kostí, by se nám z této doby ostatně nezachovaly vůbec. Prvním globálně úspěšným druhem člověka byl Homo erectus. Do stejného druhu bývá někdy řazen také Homo ergaster, Homo georgicus, Homo antecessor, Homo heidelbergensis a další. O vyspělosti nového typu člověka svědčí to, že se dokázal rozšířit na obrovské území od Číny po Hispánský poloostrov a v Indonézii vydržel v těsném sousedství Homo sapiens až do doby kolem roku 27 000 př. n. l. Tito lidé byli lovci a sběrači, některé skupiny si stavěly přístřeší a vyráběly dobře 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180993
Vývoj jazyka
tvarované kamenné nástroje, například tzv. pěstní klíny s charakteristickým kapkovitým tvarem. Funkce některých nástrojů je sporná a mohla být ryze kulturní. Podle různých typů kamenné industrie tvořili jasně rozlišitelné kultury. Nepochybně dokázali komunikovat na vysoké úrovni, i když není jisté, zda měli skutečný jazyk. Největší popularitu si mezi pravěkými formami člověka získal neandrtálec, Homo (sapiens) neanderthalensis, který vznikl z evropských a předovýchodních populací Homo heidelbergensis a Homo steinheimensis přibližně ve stejné době, kdy vzniká Homo sapiens sapiens v Africe. Neandrtálec byl přizpůsobený extrémně chladnému klimatu a průměrný objem jeho mozkovny přesahoval průměrný objem mozkovny dnešních lidí, i když se jednalo spíše o fyziologickou adaptaci než důkaz vyšší inteligence. Vyráběl vyspělé kamenné nástroje srovnatelné s kamennými nástroji soudobého Homo sapiens, pečoval o zraněné a nemocné, lovil velká a nebezpečná zvířata a ačkoli otázka náboženských představ (kamenné schránky s medvědími lebkami) nebo existence pohřbů zatím není přesvědčivě vyřešena, je možné, že již také hovořil vlastním jazykem. Archeologové přesto upozorňují na nedostatek důkazů symbolického myšlení u neandrtálce a spory o jeho jazykových schopnostech tak stále pokračují. Paleoantropologové se neshodují na tom, kolik druhů člověka se vlastně dá rozlišit a jaký byl vývoj lidských populací. Starší polygenetická teorie o vzniku současného člověka na více místech současně je dnes jednoznačně odmítána. Teorie multiregionální vychází z toho, že lidské populace se vzájemně mísily, takže formy jako Homo neanderthalensis nebo dokonce Homo erectus vlastně nepředstavují samostatné druhy, ale jen lokální formy Homo sapiens, které se rozplynuly v pozdějších migracích. Některé současné genetické výzkumy této teorii příliš nepřejí. Místo ní preferuje řada paleoantropologů teorii „out-of-Africa“, podle které jsou všichni současní lidé potomky relativně nedávné migrační vlny z Afriky, s předchozími populacemi se nemísili a ostatní formy člověka je proto třeba chápat jako slepé vývojové větve reprezentující samostatné druhy. S tím také souvisí otázka vzniku jazyka a jeho specifičnosti pro naši formu člověka. Anatomicky moderní člověk, Homo sapiens sapiens, vznikl z afrických populací Homo rhodesiensis a Homo sapiens idaltu mezi roky 200 000 a 100 000 př. n. l. Z této doby pochází podle studií mitochondriální DNA a chromozómu Y také nejmladší společní předci celého lidstva po ženské nebo mužské linii. Přes Sinaj se dostal již kolem roku 100 000 př. n. l. (izraelské naleziště Qafzeh), později se na stejném místě však opět prosadil neandrtálec. Je pravděpodobné, že první anatomicky moderní člověk měl už vlastní jazyk. Skutečný přelom však podle názoru některých badatelů nastává až někdy kolem roku 50 000 př. n. l. a bývá označován jako vznik behaviorální modernity. Od tohoto data se objevují jednoznačné doklady umění a náboženství, kamenné nástroje, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180993