Vývoj jazyka
než co jim sdělují ostatní. Projevuje se to například častějším přerušováním druhé osoby, i když, jak upozorňují někteří výzkumníci, tento fakt je částečně dán samotnou vizuální povahou znakového jazyka. Výrazný je i rozdíl v syntaktické složitosti. Kombinace znaků byly v Nimově projevu poměrně časté. Většina nejčastěji používaných konstrukcí uváděných Terracem má formu předmět-činitel-sloveso (většinou jíst a Nim nebo já), činnost-předmět, činnost-činitel, předmět-příjemce, entita-místo, činnost-místo, činnost-činnost („jíst pít“), ještě-činnost, ještě-předmět, hotovo-činnost, ale i činitel-činnost, předmět-činnost aj. V delších výpovědích se však většinou významy opakovaly. Nejdelší, šestnáctiznaková Nimova „věta“ například zněla „dát pomeranč já dát jíst pomeranč já jíst pomeranč dát já jíst pomeranč dát já ty“. Jeho dvouslovné a tříslovné kombinace se často překrývaly. Místo pouhého „já“ nebo „Nim“ často používal „já Nim“ nebo „Nim já“. Zda tedy skutečně tvořil výpovědi podle gramatických pravidel se nedá přesně říci. Terraceho závěry o rozdílu mezi komunikačními schopnostmi šimpanzů a člověka neunikly kritice, i když se dodnes těší popularitě zejména mezi zastánci generativismu. Efekt „chytrého Hanse“, který podle Terraceho vede k přeceňování jazykových schopností šimpanzů, je podle jeho kritiků důsledkem toho, že Terrace na rozdíl od nich nepoužíval metodu „dvojnásobně naslepo“ a jiné experimenty eliminující vliv výzkumníka. Podle R. Foutse se znaková komunikace primátů a lidský jazyk liší pouze kvantitativně. Stejně jako lidé se šimpanzi neučí jazyk podmiňováním, naopak, tréninkové metody jako odměna a trest jejich učení zpomalují. Používají rovněž jednoduchá syntaktická pravidla, dokáží například rozlišit výrazy jako „kartáček na dece“ a „deka na kartáčku“ (Fouts 2000, s. 137). Bez ohledu na to, že u lidoopů mohou být v rudimentální podobě přítomny skoro všechny znaky lidského jazyka, jejich schopnosti jsou za lidskými daleko pozadu. Tento výsledek ostatně není příliš překvapivý. Zatímco pro člověka je jazyk přirozeností sine qua non, šimpanzi svým výkonem ukazují schopnost řešit úkol, který běžnou součástí jejich života není. Šimpanzi se tedy umí přizpůsobit dvěma značně odlišným světům. Je možné, že znaky v jejich případě hrají i ideační funkci, podle některých pokusů dokáží znakující šimpanzi řešit úlohy, které s komunikací nesouvisejí, lépe než ti, kteří „jazyk“ neovládají. Zdá se tedy, že i když je jazyk závislý na biologických dispozicích, také je určitým způsobem překračuje, což je velice důležité východisko právě pro lingvistickou antropologii.
3.2 Komunikace u předků člověka Jazyk nezanechává stopy jako kamenné nástroje nebo kosterní znaky, a tak můžeme o době jeho vzniku pouze spekulovat. Předpokládáme, že k jeho vzniku došlo mezi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180993