5
Komunikace s dětským pacientem Proto musíme s odezírajícím člověkem mluvit vždy přirozeným tempem a rytmem. Nemluvíme příliš pomalu, neslabikujeme, nekřičíme, ani nešeptáme – křik a šepot mění mluvní obrazy. Další „nápovědou“ odezírajícímu člověku může být chování člověka, který mluví. Jak se tváří, jak rychle se pohybuje, jaký má mluvčí postoj těla, jak se na mě dívá, jak gestikuluje. (Kolektiv autorů, 2005) Sluchově postižení jedinci dávají do souvislostí řeč těla, která se obecně užívá nevědomě, aktivně a vědomě v komunikaci. [9] Celkově lze z mluveného jazyka odezřít asi jen třetinu. Zbytek musíme uhádnout. Je nutné znát slovní zásobu k tématu, gramatická pravidla a komunikační zvyklosti daného státu, ale i kraje. (Kolektiv autorů, 2005) K odezírání dle Strnadové (2001) musí být také dostatečná sociální zkušenost (ať již zprostředkovaná, nebo osobně zažitá), která je důležitá pro správné pochopení dané situace. Například u fotografa budeme očekávat fráze: „usmějte se“, „nakloňte trochu hlavu“, „nehýbejte se“ apod. Tatáž slova neodezřeme správně například v kavárně, protože je v tomto prostředí neočekáváme. Jedná se o orientační odhad pravděpodobného tematického okruhu: „Co lidé obvykle říkají v takové situaci?“ Očekávání (anticipace) umožňuje zaměřit se na pravděpodobná slova v daném tematickém okruhu.
5.7
Osobnost neslyšícího dítěte a jeho vývoj
5.7.1
Vývoj dítěte se sluchovým postižením
Rozdíl mezi psychickou činností slyšícího a neslyšícího dítěte je v počátečním období nepatrný, avšak zvětšuje se v období dalšího vývoje. Teprve pod vlivem systematického odborně pedagogického působení nastane období, kdy se rozdíly už dále neprohlubují, ale naopak začínají slábnout. Čím jsou podmínky této péče příznivější, tím dříve a rychleji se vývoj neslyšícího ve školním věku přibližuje k vývojovému stupni žáka slyšícího. Pod vlivem primárního defektu se však podle Solovjeva (1977) dostavují odchylky sekundárního charakteru. Tyto anomálie s postupujícím věkem obvykle ustupují. Proto je nutné vytvořit pro toto dítě takové podmínky, které zabezpečují úspěšnou kompenzaci postižení. Nutné je zejména postarat se o bohatý tok vysoce kvalitních informací. 98
Komunikace s dětským pacientem.indd 98
6.9.2010 20:23:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180944
Dítě se sluchovým postižením
5
U neslyšících má kompenzace dvojí charakter. Vnímání vnější informace přejímají nepoškozené vnější receptory. Ty reagují na podněty, které by měly být vnímány postiženým analyzátorem (např. taktilně vibrační nebo zrakové vnímání mluvené řeči místo vnímání sluchového). Každé dítě se může podle Solovjeva (1977) úspěšně vyvíjet jen tehdy, jestliže se systematicky zvyšuje množství, rozmanitost a složitost vnějších vlivů, které jsou zprostředkovány především mluvenou řečí. U neslyšícího dítěte zjišťujeme, že rozsah vnějších vlivů je neobyčejně úzký a dorozumívání postiženého dítěte s okolním světem je velmi znesnadněno. V důsledku toho se jeho psychická činnost nerozvíjí v potřebné míře a jeho reakce na vnější podněty jsou velmi jednoduché a většinou málo diferencované. Pokud jde o smyslové vnímání skutečnosti, je možno konstatovat, že zrakem získávají neslyšící nesrovnatelně více informací než sluchem, jehož zbytky různého rozsahu obvykle bývají zachovány i při hluchotě. Posuzujeme-li poznávací činnost v celku, je nutno zdůraznit, že názorné i smyslové myšlení má výraznou převahu nad myšlením slovně logickým. Psaná řeč pak v obou svých podobách – impresivní (čtení) i expresivní (psaní) – má ve sdělovacím procesu značnou převahu nad projevem ústním. V mluvené řeči je vztah mezi oběma formami zcela jiný než u slyšících: používání mluvené řeči (mluvení) je obvyklejší ve srovnání s řečí odezíranou, tzn. s chápáním obsahu řeči podle pohybů úst. Tento vztah je zde opačný než u slyšících: expresivní řeč neslyšících (na rozdíl od slyšících) má převahu nad řečí impresivní. Povšimneme-li si slovní zásoby, je pasivní znalost neúměrně větší než aktivní. Srovnáváme-li vzájemný vztah slovní zásoby a gramatiky, je i při poměrně rozsáhlé slovní zásobě znalost a aplikace systémových jevů značně nedokonalá. Vztahy mezi složkami psychické činnosti jsou tedy u neslyšících dětí jiné než u dětí slyšících.
5.7.2
Motivace u dítěte se sluchovým postižením
Solovjev v knize Psychologie neslyšících dětí (1977) uvádí hlavní motivaci, proč např. žáci ve věku 11–12 let, kteří si uvědomovali nesnáze při komunikaci se slyšícími i svou odlišnost, chtěli umět dobře mluvit, aby se mluvenou řečí mohli dorozumívat se svým okolím. Velké a zcela evidentní úspěchy v osvojování řeči, jichž dosáhli v uplynulých letech školní výuky, jim dodaly odvahu a optimizmus pro další zdokonalování 99
Komunikace s dětským pacientem.indd 99
6.9.2010 20:23:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180944
5
Komunikace s dětským pacientem v řeči. Málo rozvinutá řeč ve srovnání s řečí jejich slyšících vrstevníků je nikterak neznepokojuje. Věří, že v tomto směru dosáhnou po určité době úspěchů. Proto se neobávají potíží, které jsou s tím spojeny. V pozdějším věku (16–19 let), kdy řeč dosahuje již poměrně vysokého stupně, je jejich vztah k řeči přímo zanícený. Tohoto charakteru nabývá tehdy, když se dostavuje příležitost dorozumívání se s okolím. Gramatické chyby, malá slovní zásoba a nezřetelná výslovnost v řeči – to všechno si neslyšící uvědomují jako určitý handicap, který jim brání v komunikaci. Proto se u nich objevuje zanícené úsilí odstranit tyto nedostatky. Na základě rozšiřující se komunikace neslyšících se slyšícími dochází ke změně sebeuvědomění, vytvářejí se nové stimuly pro získávání vědomostí. (Solovjev, 1977)
5.8
Hlavní zásady komunikace s dítětem se sluchovým postižením
Na prvním místě jsou děti, nikoliv jejich postižení. Mluvme o dětech, které mají postižení, o ženě s autizmem (ne o „postižené autizmem“ či „autistce“), o muži s kochleárním implantátem (ne o „implantovaném“). Tím klademe důraz na osobnost jednotlivce, a nikoli na jeho funkční omezení. Vyřaďme z našeho slovníku slovo „problém“, když mluvíme o potřebách dětí. Je třeba si uvědomit, že to, co nazýváme problémem, je vlastně potřeba. Handicap není synonymem postižení. Označuje znevýhodnění vytvářené společností, prostředím či jednotlivci. Pro člověka na vozíku není v bariérové budově handicapem jeho fyzické postižení, ale schody. Stejně tak pro člověka neslyšícího není handicapem jeho hluchota, ale nepřítomnost tlumočníka nebo nedbalá artikulace komunikačního partnera. Mějme na paměti, že mezi sluchově postiženými jsou výrazné rozdíly v komunikačních dovednostech. Než začneme mluvit, upozorněme na to odezírajícího člověka vizuálně (navázáním očního kontaktu, zamáváním apod.) nebo hmatem (dotykem na rameno či paži). Komunikace „přes papír“ s neslyšícími je většinou neúčinná. Děti, které se narodily jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku, 100
Komunikace s dětským pacientem.indd 100
6.9.2010 20:23:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180944