H R A D Y
Č E C H
A
M O R A V Y
Podle poznatků ze zkoumání náhrobků pražského židovského hřbitova zvětrají za 100 let 3–4 mm vápenců a jen zlomky milimetrů pískovců. Na českých středověkých hradech (Černohouz a Šolc 1967) zvětrávají čediče za prvních sto let poměrně rychle, pak se proces zpomaluje. Podle jiných údajů to však je naopak, u lomového kamene začíná zvětrávání pomalu, pak se zrychluje. Tento rozpor vysvětlíme tím, že na stavbu hradů byly používány již poněkud navětralé horniny. Na čedičích našich hradů jsou běžné světle šedé a rezavé skvrny. Ty se tvoří již pár desítek let po použití kamene. Kolem dutinek a trhlin je jich více. Ukázalo se, že jde o tvorbu druhotného minerálu analcimu, který patří mezi křemičitany zeolity. Rezavé skvrny vznikají oxidací železa v tmavých křemičitanech, případně i rozkladem sulfidů železa. V Česku se zvětrávání stavebních a dekoračních kamenů studuje velmi pozorně, od státního úkolu v letech 1977 až po velkou mezinárodní konferenci v Praze v roce 2004 (viz Přikryl, ed., 2004) a studie právě probíhající. Přímá pozorování se kombinují s experimenty, užívá se nejmodernějších laboratorních technik. Výsledky jsou poučné, ale jednoznačnou odpověď na naši otázku v názvu kapitoly dát nemůžeme. Víme, že za několik století se zcela rozpadne kvádřík permokarbonské arkózy, křídové opuky, proterozoického fylitu. Vybereme ještě několik údajů z literatury: Na hřbitově ve skotském Edinburku pískovce zvětraly za 200 let nepatrně, jílové břidlice již za 90 let a krystalické vápence za 200 let. Katedrála sv. Pavla v Londýně je postavena z portlandského vápence a zvětrává rychlostí 1 cm za 250 let. Granitové bloky v egyptském Asuánu zvětraly za 5400 let do hloubky 98 mm. Velká pyramida v Egyptě ztratí ze svého povrchu ročně vrstvičku 0,2 mm mocnou. A tak dále, a tak dále. Závěr z toho plyne ten, že i zvětrávání je hrozbou pro všechny historické památky, nejen pro naše. Při rekonstrukcích musíme vybírat citlivě horniny co nejčerstvější a stejné jako původní nebo alespoň podobné.
Romantik Mácha a hradní kameny Karel Hynek Mácha byl jedním z korunních svědků stavu našich kamenných památek v první polovině 19. století a bohužel též svědkem jejich postupného zániku. Romantika Máchu, jeho citlivou duši básníka, přitahovalo kouzlo hradů a ruin Vyšehradu, Karlštejna i jiných „skvostných zřícenin“. Nejlepším důkazem básníkovy záliby jsou časté, někdy dokonce několikanásobné návštěvy jeho oblíbených hradů a zřícenin. Záznamy najdeme v deníku a svědkem nejlepším jsou známé i méně známé kresby. Máchův deník obsahuje z našeho pohledu některé zajímavé citace, z kreseb si uvědomíme, jak vřelý vztah měl k památkám. Proto si z historického a dokumentačního hlediska nesmírně ceníme snahy o zpracování Máchovy kreslířské pozůstalosti. Již v roce 1936 vydal Spolek českých bibliofilů v Praze knížku | 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180807
K A M E N Y
N A
P O V R C H U
A N E B
T R O C H U
R E G I O N Á L N Í
G E O L O G I E
Miloslava Novotného „Kresby Karla Hynka Máchy“, v roce 1940 vyšla ve sborníku Věčný Mácha studie Hany Volavkové o vztazích mezi literární a malířskou činností K. H. Máchy. V letech 1981 a 1982 restauroval Máchovy kresby Tomáš Vyskočil, což, kromě jiného, inspirovalo Bohumila Mrázka (1988) ke studiu Máchových výtvarných projevů, k jejich katalogizaci i rekonstrukci Máchových putování po českých hradech. Projevil se v Máchově „dráždivě napjatém a přetíženém nitru“ (jak jej charakterizuje F. X. Šalda) vztah k určitému fenoménu? Měl Mácha na mysli spíše celkovou atmosféru nebo něco určitého? Potěšilo by nás, kdyby to byla strategická poloha hradů nebo dokonce skály pod hrady a kameny v hradních zdech. Pokusíme se zmínky v Máchově tvorbě najít, předešleme však, že budeme poněkud zklamáni. Všichni znalci Máchovy tvorby se shodují na tom, že „pravý život spatřoval básník v přírodě, která dýchá a překypuje božstvím, v podstatě je však mrtvá a oživuje ji pouze lidská myšlenka.“ Milovanou zříceninou byl Bezděz, který navštívil několikrát, poutaly ho samozřejmě hrady z okolí Prahy, zejména Okoř, Karlštejn a Křivoklát. Zajímavý je jeho vztah k Housce, kterou navštívil a zobrazil vícekrát. Zříceninu hradu Zvěřinec miloval od mládí, přespal na ní a na stěnu se prý také podepsal. Na Karlštejn trefil zkratkami z Prahy i v noci. Kokořínská krajina patřila též k jeho oblíbeným. Sám svým literárním postavám klade do úst otázku i odpověď: „… kdyby i to lezení po kopcích k něčemu dobrému vedlo, co vám prospěje to prolézání zřícenin a zbořenišť polorozpadlých?“ S romantickou obrazotvorností jeho literární druh odpovídá: „Duchové zde druhdy přebývajících, jakoby na temné peruti, obletují nás a o dávných vypravují časích; temná půlnoc zříceniny tyto v bývalý změní zámek a někdejší obyvatelé jeho při slavných se scházejí hodech; a to vše tak živě vidím, procházeje se po zříceninách těchto, tak živě…“ Citát pokračuje pesimisticky „duchové obyvatelů ke zříceninám, které za života co sídlo své milovali, i po smrti láskou jsou přivázáni… a kdyby
Dvě z mnoha Máchových kreseb. Vlevo Hazmburk (kresba z roku 1833), napravo Kost od jihozápadu ze stejné doby.
| 99 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180807
H R A D Y
Okoř, hrad nedaleko Prahy, patří k hojně navštěvovaným. Hrad byl založen ve 13. století na nepříliš vhodné údolní poloze na skalce obtékané Zákolanským potokem. Je postaven z místních proterozoických hornin.
Č E C H
A
M O R A V Y
tyto zříceniny sešly, tehdy prach kamenů stavby ještě smutným pohledem budou oblétati“. Zajímat nás bude citát ještě pesimističtější: „ta nejpevnější stavení – déšť smývá vápno z nich, vichřice klátí polozpuchřelou zdí, než se rok s rokem sejde, půjde krajinou pouhá pověst, že zde stával hrad, a po čase i ta s pamětníky jeho zemře. A tak vše, což tělesného, pojde a zmizí, šírá země zmizí, neobstojí nic…“ Jinde básník prorokuje, že „všechno v prach se obrátí“. Trochu moc pesimismu, ale jako umělec, „rozervaná duše“, měl na to právo. Máchovy básně o hradech se týkají nejčastěji Vyšehradu, jedna z nich Karlštejna, V té opět nezastírá bezvýchodnost a prorokuje smutný osud slovy: „Karlův tejne, pevný hrade, památníku reka zpustlý, slávy stíne, slávy hrobko, zašlá hvězdo, zašlé slunce!“ I vyšehradská skála Máchu upoutala, zmiňuje se o ní, že „na své syny ze skály král dolů hleděl…“ Mácha zamýšlel napsat čtyřdílný román o královských hradech, kde měl být kromě Vyšehradu a Karlštejna i Křivoklát a Valdek v Brdech. Křivoklát (v básníkově znění Křivoklad) byl jediným dílem, které dokončil. Mácha byl nadšen hradem Houska, v jeho poznámkách o něm najdeme jen superlativy, zejména o „krásném údolí“, „strmé cestě na hrad“. Je to jediný hrad, v jehož popisu se slovo skála objevuje několikrát, a to v této formě: | 100 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180807