H R A D Y
Č E C H
A
M O R A V Y
Podle poznatků ze zkoumání náhrobků pražského židovského hřbitova zvětrají za 100 let 3–4 mm vápenců a jen zlomky milimetrů pískovců. Na českých středověkých hradech (Černohouz a Šolc 1967) zvětrávají čediče za prvních sto let poměrně rychle, pak se proces zpomaluje. Podle jiných údajů to však je naopak, u lomového kamene začíná zvětrávání pomalu, pak se zrychluje. Tento rozpor vysvětlíme tím, že na stavbu hradů byly používány již poněkud navětralé horniny. Na čedičích našich hradů jsou běžné světle šedé a rezavé skvrny. Ty se tvoří již pár desítek let po použití kamene. Kolem dutinek a trhlin je jich více. Ukázalo se, že jde o tvorbu druhotného minerálu analcimu, který patří mezi křemičitany zeolity. Rezavé skvrny vznikají oxidací železa v tmavých křemičitanech, případně i rozkladem sulfidů železa. V Česku se zvětrávání stavebních a dekoračních kamenů studuje velmi pozorně, od státního úkolu v letech 1977 až po velkou mezinárodní konferenci v Praze v roce 2004 (viz Přikryl, ed., 2004) a studie právě probíhající. Přímá pozorování se kombinují s experimenty, užívá se nejmodernějších laboratorních technik. Výsledky jsou poučné, ale jednoznačnou odpověď na naši otázku v názvu kapitoly dát nemůžeme. Víme, že za několik století se zcela rozpadne kvádřík permokarbonské arkózy, křídové opuky, proterozoického fylitu. Vybereme ještě několik údajů z literatury: Na hřbitově ve skotském Edinburku pískovce zvětraly za 200 let nepatrně, jílové břidlice již za 90 let a krystalické vápence za 200 let. Katedrála sv. Pavla v Londýně je postavena z portlandského vápence a zvětrává rychlostí 1 cm za 250 let. Granitové bloky v egyptském Asuánu zvětraly za 5400 let do hloubky 98 mm. Velká pyramida v Egyptě ztratí ze svého povrchu ročně vrstvičku 0,2 mm mocnou. A tak dále, a tak dále. Závěr z toho plyne ten, že i zvětrávání je hrozbou pro všechny historické památky, nejen pro naše. Při rekonstrukcích musíme vybírat citlivě horniny co nejčerstvější a stejné jako původní nebo alespoň podobné.
Romantik Mácha a hradní kameny Karel Hynek Mácha byl jedním z korunních svědků stavu našich kamenných památek v první polovině 19. století a bohužel též svědkem jejich postupného zániku. Romantika Máchu, jeho citlivou duši básníka, přitahovalo kouzlo hradů a ruin Vyšehradu, Karlštejna i jiných „skvostných zřícenin“. Nejlepším důkazem básníkovy záliby jsou časté, někdy dokonce několikanásobné návštěvy jeho oblíbených hradů a zřícenin. Záznamy najdeme v deníku a svědkem nejlepším jsou známé i méně známé kresby. Máchův deník obsahuje z našeho pohledu některé zajímavé citace, z kreseb si uvědomíme, jak vřelý vztah měl k památkám. Proto si z historického a dokumentačního hlediska nesmírně ceníme snahy o zpracování Máchovy kreslířské pozůstalosti. Již v roce 1936 vydal Spolek českých bibliofilů v Praze knížku | 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180807