Finance po krizi
Pevný kurz své měny vůči euru rovněž provozuje rovněž Lotyšsko. (Alespoň v době psaní tohoto textu tomu tak bylo – bohužel pro Lotyšsko.) Toto uspořádání bylo ve všech třech pobaltských republikách zdrojem přehřátí ekonomiky a vysoké inflace v dobách růstu – a naopak zdrojem problémů s nadhodnocenou měnou v dobách finanční krize. Pevný kurz pesa vůči dolaru byl rovněž jednou z příčin argentinského státního bankrotu v roce 2001. Zlatý standard je zkrátka špatný nápad, ať už je realizován na bázi zlata, stříbra, dolaru nebo eura. Shrnuto: zlatý standard je umělá vládní regulace, která posiluje výkyvy hospodářského cyklu, brání mezinárodnímu obchodu, příležitostně vyvolává finanční krize a neumožňuje jejich účinné řešení. Při vědomí všech chyb a nedostatků dnešního centrálního bankovnictví nelze považovat zlatý standard za dobrý nápad. Totéž platí pro fixní měnové kurzy obecně.
Svět po Keynesovi John Maynard Keynes zcela přetvořil chápání role státu v ekonomice v těchto bodech: • Prioritním hospodářským cílem vlády je zabezpečení stabilního hospodářského růstu. Podle Keynese má vláda možnost i povinnost ovlivňovat výkyvy hospodářského cyklu cestou fiskální a měnové politiky. • Leckdo si myslí, že bezstarostný Keynes dal zelenou bezohlednému vládnímu utrácení a zadlužování – viz jeho pověstný výrok „v dlouhém období jsme všichni mrtví“. To není pravda. Tvrdil, že za účelem povzbuzení ekonomiky v době krize může vláda utrácet na dluh; v době hospodářské konjunktury však stát musí mít rozpočet v přebytku a dluhy vzniklé během propadu by měl uhradit. • Rozpočet tedy nemusí být vyrovnaný během každého fiskálního roku, dlouhodobě však ano. To je něco docela jiného než pozdější „vulgární keynesianismus“. Keynes volal po zrušení zlatého standardu. Hodnota měny měla být podle něho určována centrální bankou tak, aby domácí cenová úroveň a zaměstnanost dosahovala politicky stanovených cílů. „Když je stabilita domácí cenové hladiny v konfliktu se stabilitou měnového kurzu, první z obou cílů by za normálních podmínek měl mít přednost,“ tvrdil Keynes. Tento kdysi provokativní názor dnes již nikoho nešokuje. Stala se z něj norma. I pro monetaristy a pravicové politiky. Keynes tedy vlastně založil měnovou politiku v moderním smyslu tohoto termínu. „Neexistuje alternativa k řízené měně, ať už si to přejeme, či nikoli,“ napsal ve své práci z roku 1924. „Pravda je taková, že ze zlata se stal barbarský přežitek.“ A ačkoli příznivci zlatého standardu a odpůrci centrálního bankovnictví dodnes považují Keynese za největšího padělatele peněz v historii, faktem zůstává, že výkyvy hospodářského cyklu v podmínkách zlatem nekrytých měn byly dlouhou dobu mnohem mírnější než dříve – před krizí roku 2008. Ale to již předbíháme.
Nástup vulgarity… John Maynard Keynes zemřel v roce 1946, teprve na začátku éry obrovského rozmachu praktické aplikace svého učení. Během padesátých až sedmdesátých let se jeho jménem 98
Finance po krizi.indd 98
7.9.2009 9:54:46 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180757