98
ÈÍTANKA SOCIOLOGICKÝCH KLASIKÙ
osoby jiné než on. S tìmito jevy se však setkáváme nejen v hypnotické situaci. Protože obsahy našeho myšlení, cítìní, chtìní jsou navozovány zvenèí v tak širokém mìøítku a nejsou pùvodní, vzbuzuje to dojem, že tyto pseudoakty jsou pravidlem a akty ryzí èi vlastní mentální výjimkou. Pseudocharakter, který pøedstírá myšlení, je více znám než týž jev v oblasti volní a citové. Proto bude lépe, pojednáme-li o rozdílu mezi pravým myšlením a pseudomyšlením. Pøedpokládejme, že jsme na ostrovì, kde jsou rybáøi a letní hosté z mìsta. Chceme vìdìt, jaké bude poèasí, a ptáme se rybáøe a dvou lidí z mìsta, o nichž víme, že poslouchali pøedpovìï poèasí z rozhlasu. Rybáø se svou dlouholetou zkušeností, jehož se navíc problém poèasí dotýká, zaène pøemýšlet, pokud to už neudìlal ještì pøedtím, než jsme se ho ptali. Protože ví, že základem pøedpovìdi poèasí jsou smìr vìtru, teplota, vlhkost a další podmínky, bude zvažovat rùzné faktory podle jejich pøíslušného významu a dospìje k víceménì urèitému úsudku. Pravdìpodobnì si vzpomene na pøedpovìï rozhlasu a poznamená, zda odpovídá jeho mínìní, èi nikoli; je-li v rozporu, bude možná ve zvažování svých dùvodù opatrnìjší, ale, a to je to podstatné, to, co nám øekne, je jeho mínìní, výsledek jeho myšlení. První ze dvou letních hostù z mìsta je muž, který, když se ho zeptáme na jeho mínìní, ví, že poèasí moc nerozumí, a ani nemá žádnou potøebu nìèemu takovému rozumìt. Jen odpoví: „Nemohu posoudit. Všechno, co vím, je, že pøedpovìï rozhlasu je taková a taková.“ Druhý muž, jehož se ptáme, je odlišný typ. Je pøesvìdèen, že toho o poèasí zná hodnì, aèkoli ve skuteènosti toho ví jen málo. Je to typ èlovìka, který cítí, že musí odpovìdìt na každou otázku. Na minutu se zamyslí a pak vysloví „své“ mínìní, jež je ve skuteènosti totožné s pøedpovìdí rozhlasu. Ptáme se ho, jaké má proto dùvody, a on nám øekne, že k svému závìru došel ze zvážení smìru vìtru, teploty atd. Vidìno zvenèí je chování tohoto muže totéž jako rybáøe. Když ho však peèlivìji rozebereme, oèividnì se vyjeví, že poslouchal rozhlas a hlášení pøevzal. Protože musí mít stùj co stùj pocit, že je to jeho mínìní, zapomene, že jednoduše jen opakuje mínìní nìjaké autoritativní osoby, a je pøesvìdèen, že k tomuto mínìní dospìl svým vlastním myšlením. (…) Má iluzi, že dospìl k vlastnímu mínìní autority, aniž si je tohoto procesu vìdom. (…) Týž jev mùžeme pozorovat, studujeme-li mínìní lidí o urèitých subjektech, napøíklad o politicích. Ptejte se prùmìrného ètenáøe novin, co si myslí o urèité politické otázce. Podá vám jako „svùj“ víceménì pøesný souhrn toho, o èem èetl, a dokonce – a to je podstatná vìc – je pøesvìd-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180681