98
/ Architektura inženýrských staveb
du Midi. Dnes slouží většinou jako vyhledávaná turistická vodní cesta. V roce 1996 byl Canal du Midi zapsán Unescem na seznam kulturního dědictví. Prvním představitelem snah zavádět nové vědecké poznatky do vodního stavitelství v Čechách byl malíř a architekt Jan Ferdinand Schor, po Christianu Willenbergovi druhý profesor pražské Stavovské inženýrské školy. Rozšířil zde výuku o civilní inženýrství a vodní stavitelství. Zmapoval řečiště Vltavy a kolem roku 1729 projektoval a řídil stavbu dvou plavebních komor na Vltavě, u Županovic a v Praze v Modřanech. Plavební komora u Županovic byla dlouhá 26,6 m, široká 4,7 m a při napuštění hluboká 1 m. Její zbytky se zachovaly prakticky dodnes, jsou ale trvale zaplaveny jezerem Slapské přehrady. Roku 1789 byla na Šumavě zahájena stavba 45 km dlouhé Schwarzenberské stoky. Dokončena byla v roce 1823. Z délky a výškového rozdílu vycházel její průměrný spád 2,4 ‰. Koryto měřilo ve dně 1,5 až 2 m a na horní hraně 3,5 až 4 m. Stavbu Schwarzenberské stoky, která sloužila i k plavení dříví z šumavských hvozdů do Dunaje a dále do Vídně, projektoval a později i řídil Josef Rosenauer, který po studiích ve Vídni získal v roce 1771 titul schwarzenberského knížecího inženýra. Její realizací se v omezeném rozsahu uskutečnila myšlenka z doby Karla IV., která ostatně podnítila i stavbu první železnice na evropském kontinentě, koňské dráhy z Českých Budějovic do Lince. Aby získal vodu pro průplav, zejména v údobí jarní plavby dříví, zapojil Rosenauer do systému tekoucí i stojaté vody z celého širokého okolí, patnáct vodnatých potoků, které po svazích z hřebenů Šumavy stékaly do Vltavy, a také vodu z Plešného jezera. K plavení se vybírala pouze kvalitní, rovná a zdravá polena, původně jen do délky 5,5 m. Teprve později, v roce 1887, byly v části kanálu upraveny poloměry oblouků pro plavbu celých kmenů délky až 19,5 m. Pozoruhodným stavebním objektem je na trase Schwarzenberské stoky hiršperský tunel se zdobnými portály. Horníci jej prorazili při práci během zimy na přelomu let 1821 a 1822. Tunel o šířce 2,7 m a výšce 2,5 m má ve dně lichoběž-
níkové průplavní koryto 1,4 m široké a 0,8 m hluboké. Po straně má ještě 1,3 m široký chodník. V klenbě má dva větrací a osvětlovací otvory. Tunel je dlouhý 419 m. Celé rozsáhlé vodní dílo obsahovalo 87 mostů a můstků, 80 vodních propustí a 22 stavidel. V Želnavě byly stokou připlavené kmeny vázány do vorů a po řece Vltavě plaveny až do Prahy. Dříví ze Šumavy mělo dobrý odbyt nejen v Praze, ale i v Sasku a severním Německu. Od roku 1963 je Schwarzenberský plavební kanál veden v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu.
Vchynicko-Tetovský plavební kanál
Paralelně se Schwarzenberskou stokou, v letech 1799 až 1800, vedl Rosenauer stavbu 14 km dlouhého Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu. Ten odbočuje u jezového mostu pod Modravou, obchází nesplavné slapy Vydry a končí nedaleko Srní. Navazuje na něj skluz, kterým u Čeňkovy pily končila pouť tisíců sáhů špalků a polen plaveného dřeva ročně. Dokončení tohoto díla se však Rosenauer nedočkal, ve věku 59 let v Českém Krumlově zemřel. V letech 1938 až 1942 byl na kanál napojen ražený podzemní tlakový přivaděč, který vodu z Vchenicko-Tetovského kanálu přivádí do podzemní akumulační nádrže a se spádem 235 m k turbinám hydroelektrárny v Čeňkově pile. Dnes tyto pozoruhodné vodní cesty již neslouží účelu, pro který byly stavěny. Připomínají ale umění dávných stavitelů, jejich důvtip a zápal i schopnost uskutečnit dobrou myšlenku. Snadno se přizpůsobují novému stylu života, o čemž svědčí např. tlakový přivaděč k elektrárně u Čeňkovy pily. Nabízejí také nenáročné terény pro pěší a cyklistickou turistiku a rekreaci obecně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180608