a duněl na podlaze jako stíhačky překračující hranici zvuku. „Kurva, koho to sem čerti nesou!“ slyšel David zcela jasně slova na uvítanou, která tenké dveře panelákového bytu nedokázaly ani v nejmenším ztlumit. A pak se dveře otevřely a ve futrech stál můj otec Roland s rozcuchaným zbytkem vlasů, který mu padal do očí. „Dobrý den,“ špitl nervózně David. „Hm, dobrý,“ odsekl otec nerudně. „Co je. Co chceš?! Neměl bys bejt náhodou ve škole, co?!“ A protože měl David poslání a pro strach uděláno, ale s sebou žádný vzorek uranitu, šel rovnou k věci. „Pane Bryczi, vy máte doma nebezpečný uran z Jáchymova, který vyzařuje radioaktivní záření, a já vás v zájmu záchrany města a zdraví jeho obyvatel žádám, abyste mi ho vydal dobrovolně k odbornému uskladnění a předání vědcům z Jaderného ústavu Akademie věd dřív, než bude pozdě,“ vychrlil ze sebe David. „Vypadá jako…“ Ale můj otec ho nenechal domluvit. Už vím, jak se cítí toreador na dosah nozder obrovského býka, protože tak přesně se cítil David, když můj otec do jeho odborné přednášky strašlivě zařval. „Děláš si ze mě prdel, hovňoušku?! POČKEJ, JÁ SI TĚ PODÁM!“ Ale David na nic nečekal, otočil se na patě a odvážně přeskočil všechny schody schodiště odshora až dolů, Horymírův Šemík na Vyšehradě hadr, jen aby brunátného slona s krví podlitýma očima nechal za sebou a dosáhl na vytouženou kliku vchodových dveří. „JÁ TĚ ZABIJU!“ řval jako tur můj otec Roland a v pantoflích vystřelil za vyděšeným Davidem z domu. Nebylo v naší ulici tehdy ve všední den dopoledne moc lidu, ale nějací sousedi tam přece jen okouněli, lidi z chemičky, z dolů, z elektráren po nočních, které probudil hluk a vykláněli se z oken a nevěřili vlastním očím, ani sluchu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180269
A pak taky pár důchodců, kteří venčili ustrašené pudly, nebo maminek s kočárky na mateřský, kterým se děcka pokakala do hadrových plínek. Ti všichni teď zírali na mohutnýho chlapa v negližé, kterej honí malýho kluka a řve na celej svět strašlivou obžalobu. „Já ti dám uran. Já ti zvednu mandle! Sem nebyl v díře tři roky jak krtek a nezářil jak luxfer, aby si ze mě střílel takovej utřinos! Kdo tě naved, co…?!“ A vtom David zakopl, rozplácl se na chodník a můj táta Roland ho zvedl, přehnul přes koleno a začal ho širokou dlaní vyplácet. „Ne… Nééééé… To se nesmí… Děti se nesmí bít… Na to je zákon!“ ukrutně řval David a v očích měl slzy. „Já vás udám…“ Ale udání bylo přesně to, co můj otec nemohl ani slyšet, a tak se rozběsnil ještě víc. „Nechte ho, pane, nechte ho, je to malý dítě!“ postavila se na obranu Davida mladá maminka s kočárkem. „Jen mu nandejte, co se do něj vejde!“ volala naopak stařenka z otevřeného okna, vyložená na parapetu s černou kočkou. „Já ho poznala, sígra, to je zrovínka ten, co tu s kamarádama sbírá ty kameny a hrozí nám nějakou radiací a smrtelnejma nemocema. Já vám povím, že vod tý chvíle, co mi tu vykládal vo Hirošimě a Nagasaki, tak nemůžu ani spát, jak se bojím…“ „Máte recht, paní,“ přikyvovali penzisti s pudly, „jen mu vyprašte kožich, pane. Když byl u nás na zahrádce, poničil nám celou skalku!“ Můj otec Roland se zarazil a otáčel hlavou z jedné strany na druhou jak na tenise. Na jedné straně se chtěli za výtržníka brát, na druhé straně ho chtěli soudit jak Husa v Kostnici a co nejpřísněji ztrestat. Ale i můj otec, který nechtěl momentálně od života nic víc, než si lehnout do postele, natáhnout budíka a spát, a až někdy v daleký budoucnosti očekával
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180269
srocení lidu, masové nepokoje a věšení komunistů po lucernách, si uvědomil, že ho hněv dostal do něčeho, do čeho se nechtěl dostat. Tady se do potrestání uličníka začínalo montovat čím dál víc lidí a náhle jich tu bylo víc jak na schůzi uličního výboru a najednou, jak padala z oken, pískoviště, trávníku i chodníků slova jako smolinec, Jáchymov, radioaktivní odpad, nemoci z ozáření, strategická surovina, závody ve zbrojení a studená válka, klesla mu ruka. „Kluku,“ zašeptal ubrečenému Davidovi, „teď tě pustím a ty okamžitě zmizíš, ju? Fofrem! Nikdy jsme se neviděli…“ David spolkl slzy a přikývl a můj táta ho nechal běžet. Samozřejmě můj otec vůbec netušil, že je David můj spolužák, na rodičovský schůzky nechodil, každoroční fotografii třídy v životě neviděl, ani se nestaral, co bylo ve škole, nebo tak něco… Bylo ale už příliš pozdě dělat, jako by se nic nestalo. Udavač Křeček, který měl jako jediný v domě zavedený telefon coby informátor tajný policie, moc dobře viděl a slyšel a teď to hned za tepla běžel svým kontaktům oznámit. Když jsem po letech našel v seznamech STB jeho krycí jméno, zaujalo mě, že znělo Emu. Ano, můj zpocený otec v nátělníku a spartakiádních bombarďákách, z něhož prchlivost právě vyprchala, si všiml, že Křeček ve svém fádním obleku běží kolem něj jako pták emu. Emu hnědý! Tehdy jsem našel v seznamech několik osob sledovaných v zájmu STB: mého otce Rolanda, jeho bratra Kurta, který žil s rodinou v Západním Německu, a velkého bratrance Rolanda. My, malí bratranci na obou stranách železné opony – já a Michal – jsme se už do zájmových osob tajných nedostali. „Zaplaťbůh!“ řekla by má babička Rybářová. Ale můj o rok starší kamarád David se do jejich hledáčku ve školním roce 1978/79 dostal. Přijela si pro něj černá šestsettrojka. Stejně jako pro mého otce Rolanda, který jen co
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180269