a duněl na podlaze jako stíhačky překračující hranici zvuku. „Kurva, koho to sem čerti nesou!“ slyšel David zcela jasně slova na uvítanou, která tenké dveře panelákového bytu nedokázaly ani v nejmenším ztlumit. A pak se dveře otevřely a ve futrech stál můj otec Roland s rozcuchaným zbytkem vlasů, který mu padal do očí. „Dobrý den,“ špitl nervózně David. „Hm, dobrý,“ odsekl otec nerudně. „Co je. Co chceš?! Neměl bys bejt náhodou ve škole, co?!“ A protože měl David poslání a pro strach uděláno, ale s sebou žádný vzorek uranitu, šel rovnou k věci. „Pane Bryczi, vy máte doma nebezpečný uran z Jáchymova, který vyzařuje radioaktivní záření, a já vás v zájmu záchrany města a zdraví jeho obyvatel žádám, abyste mi ho vydal dobrovolně k odbornému uskladnění a předání vědcům z Jaderného ústavu Akademie věd dřív, než bude pozdě,“ vychrlil ze sebe David. „Vypadá jako…“ Ale můj otec ho nenechal domluvit. Už vím, jak se cítí toreador na dosah nozder obrovského býka, protože tak přesně se cítil David, když můj otec do jeho odborné přednášky strašlivě zařval. „Děláš si ze mě prdel, hovňoušku?! POČKEJ, JÁ SI TĚ PODÁM!“ Ale David na nic nečekal, otočil se na patě a odvážně přeskočil všechny schody schodiště odshora až dolů, Horymírův Šemík na Vyšehradě hadr, jen aby brunátného slona s krví podlitýma očima nechal za sebou a dosáhl na vytouženou kliku vchodových dveří. „JÁ TĚ ZABIJU!“ řval jako tur můj otec Roland a v pantoflích vystřelil za vyděšeným Davidem z domu. Nebylo v naší ulici tehdy ve všední den dopoledne moc lidu, ale nějací sousedi tam přece jen okouněli, lidi z chemičky, z dolů, z elektráren po nočních, které probudil hluk a vykláněli se z oken a nevěřili vlastním očím, ani sluchu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180269