98
SOCIOLOGIE POLITIKY
Kdo své role nehraje, je trestán, kdo je hraje, je odmìnìn nebo aspoò netrestán. Konformismus s pøedem raženými rolemi není nikterak jen požadavkem urèitých moderních spoleèností, nýbrž univerzálním znakem všech spoleèenských forem. Pojmu sankce se èasto používá výhradnì pro tresty nebo dùtky, zde je však tøeba jej chápat v souladu s jeho sociologickým použitím v širším smyslu. Existují negativní a pozitivní sankce: spoleènost mùže udìlovat øády a uvalit tresty vìzením, pøiznat prestiž a vystavit jednotlivé èleny opovržení. Z mnoha dùvodù se zdá být nicménì dùmyslné myslet v souèasné souvislosti na negativní sankce. Pozitivní sankce se nejen èasto vymykají formulaci a operativnímu pøesnému urèení, nýbrž samy mohou tìžko vysvìtlit tlak, jemuž se homo sociologicus cítí být v každém okamžiku své existence vystaven. Bez odmìn je možno se obejít, øády lze odmítnout, ale uniknout moci zákona nebo i sociálního vyobcování by bylo ve všech spoleènostech nanejvýš namáhavou odvahou, která pøimìje k cestì do Canosy nejen krále. Spoleènost nejen razí formu pro každou pozici, která je v ní k dispozici, nýbrž bdí také nad tím, aby nositel této pozice nedbale nebo úmyslnì neodsunul stranou formu, kterou nalezne a nepokoušel se vytvoøit si vlastní formy. Jako formy samy také k nim pøíslušné sankce podléhají zmìnì; jako ony jsou zatím také tyto všudypøítomné a neodvratné.“ (tamtéž, str. 28–29) Pozice a role však procházejí vìtší èi menší, rychlejší èi pomalejší zmìnou. Když Ralf Dahrendorf psal své úvahy (pøed více jak ètyøiceti lety), nemohl urèit, jakými zmìnami projdou na konci 20. a na poèátku 21. století, tedy v dobì probíhající globalizace. Tento proces zasáhl i vertikální a horizontální støídání pozic a rolí. Akcelerace zmìn nabývá na takové intenzitì, že umístìní èi zaøazení do urèité pozice mùže mít charakter historického momentu. Zvolit urèitou konstantní identitu je stále obtížnìjším a obtížnìjším úkolem. Horizontální a vertikální zmìna pozic a rolí se v sociologii oznaèuje termínem mobilita. Jak jsme již ukázali, že lidé si v procesu dosahování èi osvojování rolí, tím èasto také svých identit, vytváøejí jejich pøedstavy. Jsou-li pozice a role ve spoleènosti hierarchicky rozdìleny, mohou si lidé vytváøet pøedstavy o vyšších a nižších pozicích zároveò se snahou jich dosahovat, pøípadnì se s nìkterými ztotožòovat. V tomto úsilí se však setkávají „s nepøíjemnou skuteèností“, jakou je spoleènost a její sociální struktura. V otrokáøském Øímì bylo naprostou výjimkou, nikoli pravidlem, že otrok ve svém mobilitním postupu na spoleèenské vertikále mohl napø.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180074
NÁRODNÍ IDENTITA A SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ
99
obsadit pozici tribuna. Pozdìji rovnìž nebylo snadné, aby se stal „mìšťák šlechticem“. Sociální struktura moderních, kapitalistických spoleèností vytvoøila znaèné pøedpoklady pro vertikální a horizontální mobilitu, umožnila pøedpoklady pro vznik národní identity, ale i pro kariéru pro dosud nejvìtší okruh èlenù spoleènosti. Právì kariérní postup nalézal motivace v èetných faktorech identity. Ve pøibližnì stejné dobì jako Dahrendorf psal svou práci o kariéøe Z. Bauman (tenkrát ještì polský sociolog žijící ve Varšavì). V roce 1967 napsal: „Tato vertikální mobilita má nesrovnatelnì delší trvání než kapitalismus; objevovala se ve spoleènosti otrokáøské i feudální, objevuje se za socialismu a bude mít zajisté své místo v každé spoleènosti, ve které bude existovat alespoò možnost zvyšovat autoritu lidí v oèích jejich okolí. Naproti tomu kariéra není prostì vertikální mobilita jedincù. Ta se pøemìòuje v sociální problém kariéry pouze za urèitých spoleèenských podmínek, to znamená tehdy, když sociální pozice jedincù nejsou jednou provždy právnì regulovány, kdy jedinec je ve své snaze dosáhnout urèitého místa odkázán na vlastní síly a kdy v dùsledku toho se stává sociální vzestup ideologií, povzbuzující k èinu tisíce a miliony lidí.“ (Bauman, 1967, str. 15) Mobilita v každé spoleènosti mìla své hranice, svá omezení. Po témìø ètyøiceti letech právì Z. Bauman, již jako sociolog žijící v Británii, dospìl pøi posuzování souvislosti mobility a problému identity k následujícím závìrùm. „Hlavním problémem, který všem drásá nervy, není otázka, jak získat urèité místo v pevném rámci spoleèenské tøídy èi kategorie, jak si je udržet a zabránit vlastní exkomunikaci. Lidi dnes sužuje nìco jiného: podezøení, že tìžce získaný rámec bude záhy roztrhán nebo roztaven.“ (Bauman, 2004, str. 174–175) Mobilita, ale i kariéry pøestávají být dlouhodobými konstantami, stávají se ménì konstantními a vùbec netvoøí stabilitu a jistoty, z nichž by se snadným zpùsobem odvíjely jednotlivé druhy a typy sociálního chování. Moderní spoleènost vznikala jako statická a dynamická. Usilovala o to, aby byla stabilní jako spoleènost tradièní a zároveò aby se mohla dynamicky rozvíjet. Právì dynamika pøivedla tuto spoleènost v dobì globalizace do stadia „tekuté modernity“. (tamtéž, str. 172) Dynamika této spoleènosti je svìtem mìnících se hodnot, zanikání pozic a rolí, které ještì v nedávné minulosti pøedstavovaly stabilitu a jistoty. „K racionálnímu jednání,“ uvedl Z. Bauman, „v takovém svìtì je zapotøebí, aby možnosti, a to co možná nejvíce možností, zùstaly otevøené. Pokud si èlovìk osvojí identitu, která dobøe sedí, která jednou provždy poskytuje totožnost
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180074
100
SOCIOLOGIE POLITIKY
a kontinuitu, pak se možnosti naopak uzavírají nebo ztrácejí.“ (tamtéž, str. 176) Z klasických pøíspìvkù z dìjin sociologie jaksi mizí konkrétní výsledky výzkumù sociálního chování, ale modelové pøístupy mohou být podnìtnými pro souèasné úvahy o otázkách identity èi „krize identity“. Jedním z nich zùstává tøídìní, které vypracoval francouzský sociolog Emile Durkheim (1858–1917). Kladl dùraz na rozlišování „normálního“ a „patologického“ ve spoleènosti. Považoval oba druhy jevù „z jisté stránky za téže povahy“, které ale „tvoøí dvì rozdílné odrùdy, jež je dùležité rozeznávat“. Své úvahy na toto téma uveøejnil ve své, dnes již klasické knize Les Regles de la methode sociologique, která vyšla v èeském pøekladu s pøedmluvou dr. Edvarda Beneše v roce 1926. Durkheim usiloval o zachycení podstatných souvislostí mezi sociálními jevy tak, aby teoretická analýza mìla nìjaký význam pro praxi. V tom smyslu uvedl: „Má-li nìjaký význam rozeznávat normální od abnormálního, dìje se tak zvláštì se zøetelem k praxi.“ (Durkheim, 1926, str. 92) Byl pøesvìdèen, že rovnìž tímto rozlišením mùže vìda pøispìt životu a pokroku. Je však tøeba najít „objektivní kritérium, plynoucí z jevù samých, jež by nám dovolilo rozeznávat v rozmanitých druzích spoleèenských jevù zdraví od nemoci“. (tamtéž, str. 81) Stav „zdraví“ ve spoleènosti lze urèit všeobecnì. Toto všeobecné je podle Durkheima základem normálního, od nìhož se odvozují odchylky, které jsou patologickými, nenormálními jevy: „Normálními nazveme ty jevy, které se vyskytují v nejvšeobecnìjších formách a ostatní nazveme chorobnými èi patologickými.“ (tamtéž, str. 87) Všeobecnost neboli znaky, jejichž generalizací je druh (a druh se kryje s typem zdraví èi normálním chováním), je tøeba vysvìtlit urèitými pøíèinami. Ty Durkheim spatøuje pøedevším v hojnosti všeobecných forem, které tvoøí vìtšinu, protože jsou ve svém souhrnu nejvýhodnìjší. Tudíž takové chování, které je pro harmonické fungování spoleènosti výhodné a je zároveò vìtšinové, mùžeme charakterizovat jako normální. V tomto vymezení mohou vznikat èetné historicky vymezené identity, a to i v širokém slova smyslu jako národní identity. Existují však i taková normální chování, které nelze hodnotit jako výhodná. S touto námitkou se Durkheim vyrovnal tak, že normálnost takových chování lze vysvìtlit „pouze tím, že se jev spojí s životními podmínkami pozorovaného druhu, buï jako mechanicky nutný úèinek tìchto podmínek, nebo jako prostøedek, který organismùm umožòuje pøizpùsobit se jim“. (tamtéž, str. 91) Doporuèoval, aby se dané projevy zkoumaly
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180074