Příběh zapomenutého průmyslníka ale teď nemohu se po určitý čas u vás objeviti, poněvadž proti zmíněnému člověku vedu jako president lékařské komory prudký boj více než rok… Při té příležitosti dovoluji si upozorniti, že by bylo dobré povolati některého z odborníků zahraničních.“ 262 V závěru ledna žádal dosluhující zástupce Škodovky v Jugoslávii, Luka, finančního ředitele Skřivánka, aby Loevensteinovi tlumočil nabídku na pobyt v letovisku v Opatii, jehož služeb s úspěchem využíval. 31. 1. mu Skřivánek odpověděl, že „teď se o cestě mluvit nedá“.263 Byl tragicky přesný. Hned následující den se Loevensteinův stav zhoršil, k angině pectoris se 2. 2. připojila srdeční slabost a zápal plic, čtvrt hodiny před půlnocí z 2. na 3. 2. 1938 Karel Loevenstein v nedožitých třiapadesáti letech zemřel.
Jak bude po smrti (1938–2010) Hned druhý den se v několika českých periodicích objevily první nekrology a vzpomínky na zesnulého. Nekrolog je útvar nevděčný: bylo tomu tak i tehdy a zvlášť v případě muže, jehož činy byly v úplnosti známy jen nemnohým. „Je příznačné, že novináři se po vydání úmrtního oznámení snažili získat nějaký životopisný materiál, avšak po ruce nebylo takřka nic, jen velmi málo ve Škodových závodech, tak tento muž stavil svoji vlastní osobu do pozadí,“ stěžoval si autor toho v Prager Börsen-Courieru. V následujících dvou dnech pak Loevenstein zaplnil stránky převážné většiny domácího tisku, v širokém rozpětí od Haló novin k Národním listům, od Pestrého týdne až po Finanční informátor. Tón nekrologů byl, až na zmíněné Haló noviny (krátká poznámka s důvěrně známou rétorikou o vykořisťovatelských dravcích a pirátech) naprosto dojemný. Ve všech se vzpomínalo, tu s větším, tu menším počtem faktických nepřesností Loevensteinovy závratné kariéry. Nechyběly připomínky uzlových bodů jeho života tak, jak je zřejmě obsahoval text (nedochovaný) poskytnutý kýmsi ze Škodovky tiskovým agenturám: praxe v Bankverein, příchod do Škodovky, anglická půjčka a její dvě pokračování, zápas s důsledky hospodářské krize. Méně se vzpomínalo na jeho činnost v bankovní sféře a už zcela minoritní byly zmínky o jeho působení v politických kruzích. Loevensteinova smrt byla některým autorům mementem: „pro ty, kteří život průmyslových kapitánů sledují se závistí, měla by býti tragická smrt dr. Loevensteina konečným vyvedením z jejich těžkého omylu.264 5. 2. 1938 byl Karel Loevenstein pohřben do rodinné hrobky v Dobřenicích. Ten den v obci mimořádně zastavovaly i rychlíky, smuteční hosty svážely autobusy, vstup do statku byl na legitimace. Fotoalbum z pohřbu, dochované v archivu Škodovky a v Hromádkově či Englišově pozůstalosti, ukazuje nebývalou koncentraci hlavounů domácí hospodářské a politické scény včetně kompletní sestavy vedení Škodovky, ministrů, stranických předáků apod. Obřad celebroval královéhradecký biskup Mořic Pícha. Jak se všichni vešli do malého kostela, je záhadou. „Podobně jako na pohřbu presidenta Šimonka se tu odehrával řečnický turnaj: mluvili dlouholetí přátelé i nepřátelé, jejich řeči byly banální a upřímné; pročítáme-li některé z nich dnes po odstupu jedenácti let, zdá se nám, že skutečné přátele měl zesnulý jen v kruhu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180065
Jak bude po smrti (1938–2010) zaměstnanců Škodovky265, vzpomínal na pohřeb Vévoda. Jakkoli byl Loevensteinův pohřeb jednou z nejvýznamnějších událostí v Dobřenicích té doby, která i po letech zůstala hluboko vryta do paměti místních usedlíků, v kronice obce je jeho smrt datována až k 21. 2. 1938266 (! – zápis byl ovšem zřejmě pořízen až s odstupem dvaceti let). Uplynul sotva týden od Loevensteinovy smrti a jeho jméno opět plnilo stránky periodik, byť už ne na titulních stránkách. Zcela logicky vyvstala otázka, kdo půjde na jeho místo, otázka, která vzhledem k okruhu kandidátů a významu postu nabývala charakteru politika prvního řádu. Stejně jako v roce 1934 se mezi předpokládanými kandidáty objevilo jméno agrárního předáka Viktora Stoupala. Tuto možnost ovšem většina zpráv dementovala, s odkazy, že „prý republikánská strana ani Stoupal nemíní se exponovati v předsednictvu Škodových závodů.“ Ačkoli se interesant mohl 9. února v Českém slově dočíst, že „bezpečně se dá zjistit, že předsedou se nemá stát žádná osobnost politicky nebo stranicky exponovaná“, za zcela jednoznačného favorita byl považován Karel Engliš, toho času guvernér Národní banky československé. Důvody byly nasnadě. „Pro (Engliše) mluví zejména to, že po léta byl ve správě Škodových závodů a v důsledku svých úzkých vztahů k Loevensteinovi může zaručit kontinuitu ve vedení společnosti,“ psaly téhož dne Národní listy. Spekulovalo se, že Engliše vymění v čele NBČ stávající ministr Kalfus, aby tak byla umožněna zvažovaná rekonstrukce vlády a její doplnění o jednoho politického ministra. Zástupci sedmé velmoci ale dělali účet bez hostinského. Rozhodlo se nakonec ve Škodovce, samozřejmě s přihlédnutím k názoru Schneider et Cie. Čáku na Loevensteinův post si dělal ambiciózní ředitel Fried, který organizoval Loevensteinův pohřeb. Ten měl ale podle pamětníků narazit na odpor Rochettův a také armádních
Loevensteinův pohřeb. V první řadě smutečních hostí v dobřenickém kostele první zleva ministr vnitra Josef Černý, třetí zleva Rudolf Beran. Foto: archiv Škodových závodů 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180065
Příběh zapomenutého průmyslníka
František Kovařík ze Svazu kovoprůmyslu řeční na Loevensteinově pohřbu. Žena vlevo je Pavla Loevensteinová-Petersová. Foto: archiv Škodových závodů
pohlavárů, kteří byli na otázce nástupnictví zainteresováni. Nakonec se všechny strany, které do věci měly co mluvit, vydaly cestou nejmenšího odporu a Loevensteinovým nástupcem se stal ing. Vilém Hromádko, generálním ředitelem pak ing. Adolf Vamberský.267 Na první schůzi správní rady pod Hromádkovým vedením – proběhla 21. května 1938 – byly vytvořeny tzv. Loevensteinovy fondy pro přestárlé a invalidní dělníky a úředníky Škodových závodů, nefungovaly ovšem dlouho, alespoň pod tímto jménem. Poskytl také pomoc vdově s mladší dcerou (starší Pavla byla vdaná). Ačkoli byly po majetkové stránce nejspíše zcela zajištěny, jejich situaci komplikovala jistá nepříjemnost. Po zesnulém zůstal ve Škodovce na účtu záloh za služné dluh v částce 3,5 mil. Kč. Ten byl částečně splacen z čestného daru v hodnotě 2,5 mil. Kč, který správní rada na návrh komitétu v sestavě Lepercq, Hromádko, Rochette Pavle Loevensteinové odsouhlasila 25. 2. 1938 a částečně z peněz, které Karel Loevenstein krátce před svou smrtí převedl na její účet. Zároveň jí vyměřila penzi, kterou měla obdržet „na vedení domácnosti.“* Řešení této záležitosti se ovšem protáhlo až do období protektorátu (pozůstalostní řízení vedl Okresní soud civilní pro Prahu-sever) a uzavřeno bylo až 2. 1. 1940.268
* PAŠ, f. GŘ č. 6 – zasedání SR z 21. 2. 1938. V této situaci se sluší zmínit nejasné poručnictví Rudolfa Berana nad Loevensteinovými dcerami. Beran se o něm občas zmínil v korespondenci – viz ANM, f. Vojtěch Mastný, Beranův dopis Mastnému z 6. 2. 1938 ve věci ing. Peterse, zdá se však, že jej nevykonával: starší dceři Pavle byla v době Loevensteinovy smrti 26 let, byla vdaná a zajištěná, o mladší Karlu pečovala matka.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180065