8 „Ne!“ křičím a vrhám se kupředu. Je příliš pozdě na to, abych zabránila dalšímu švihnutí, a instinktivně vím, že nebudu mít ani sílu, abych úder zablokovala. Místo toho skáču před Hurikána. Zvedám paže, abych co nejvíc ochránila jeho zmlácené tělo, takže nemám čím odvrátit ránu. Bič mě zasahuje plnou rychlostí přes levou tvář. Okamžitě cítím oslepující bolest. Před očima mi vyšlehnou klikaté záblesky světla a já klesám na kolena. Jednou rukou si držím obličej a druhou se opírám o zem, abych nepřepadla. Hned se mi začíná vytvářet podlitina, která mi zavírá oko. Kameny pode mnou jsou zvlhlé a ve vzduchu visí nasládlý pach Hurikánovy krve. „Přestaňte! Vždyť ho zabijete!“ vřískám. Na chvilku zahlédnu útočníkovu tvář, tvrdou, s hlubokými vráskami a krutým úšklebkem. Šedivé vlasy oholené nakrátko, oči tak černé, jako kdyby je tvořily jen obrovské zorničky, dlouhý rovný nos zarudlý od mrazivého vzduchu. Svalnatá paže se opět zvedá, tentokrát proti mně. Mimoděk sahám rukou k ramenu, abych vytáhla z toulce šíp, ale zbraň jsem pochopitelně nechala v lese. Zatínám zuby v očekávání dalšího úderu. „Moment!“ vyštěkne jiný hlas. Na scéně se objevuje Haymitch. Zakopává o ležící tělo mírotvorce. Je to Darius. Ze zrzavých vlasů na čele mu vyčnívá obrovská fialová boule. Je v bezvědomí, ale dýchá. Co se stalo? Pokusil se pomoct Hurikánovi přede mnou? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179969
Haymitch si ho nevšímá a trhnutím mě zvedá na nohy. „No skvělé.“ Natáčí mi obličej ze strany na stranu a prohlíží si mě. „Příští víkend ji mají fotit ve svatebních šatech. Co teď mám říct jejímu vizážistovi?“ V očích muže s bičem zahlédnu záblesk poznání. Zachumlanou do kožešiny, bez líčení a s copem zastrčeným pod kabát ve mně není snadné poznat vítězku posledních Hladových her. Zvlášť s napuchlou polovinou obličeje. Haymitch ale vystupuje v televizi už dlouhé roky a nedá se na něj jen tak zapomenout. Muž zvolna spouští ruku s bičem. „Narušila výkon trestu u usvědčeného zločince.“ Mužův panovačný hlas i jeho zvláštní přízvuk mě varují před neznámým nebezpečím. Odkud pochází? Z Jedenáctého kraje? Ze Třetího? Přímo z Kapitolu? „Mně by bylo sakra fuk, i kdyby vyhodila do luftu soudní budovu! Podívejte se na její tvář! Myslíte, že bude za týden připravená na focení?“ vrčí Haymitch. Muž odpovídá stále stejně chladně, ale přece jen v jeho hlase slyším náznak pochyb. „To není můj problém.“ „Že ne? Ale bude, kamaráde. Jen co se vrátím domů, zavolám do Kapitolu,“ říká Haymitch. „A zjistím, kdo vám dal pokyn, abyste rozcupoval tvářičku mé krásné vítězky!“ „Ten člověk je pytlák. Proč se do toho vlastně motala?“ ptá se muž. „Je to její bratranec.“ Za druhý loket mě teď drží Peeta, ale na rozdíl od Haymitche velice jemně. „A ona je moje snoubenka. Takže jestli chcete na něj, budete muset projít přes nás dva.“ Možná jsme to právě my. Jediní tři lidé v kraji, kteří smějí takhle odporovat. Ačkoliv určitě pouze dočasně. Naše jednání nezůstane bez odezvy. Pro tuto chvíli mi ale záleží jen na tom, abychom udrželi Hurikána naživu. Nový vrchní mírotvorce se 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179969
ohlíží na svůj oddíl. S úlevou si uvědomuji, že jsou to samé známé tváře, staří přátelé z Jarmarku. Z jejich výrazů je jasně patrné, že se jim celá věc vůbec nezamlouvá. Kupředu prkenně vychází Purnia, žena, která pravidelně jí u Mastné Sae. „Domnívám se, že za první porušení zákona již byl udělen požadovaný počet ran, pane. Pokud není trestem poprava, kterou by vykonala popravčí četa.“ „Taková je tu standardní procedura?“ ptá se vrchní mírotvorce. „Ano, pane,“ odpovídá Purnia a řada dalších souhlasně pokyvuje. Jsem si jistá, že to ve skutečnosti nikdo neví, protože v Jarmarku bylo za situace, kdy se někdo objevil s uloveným krocanem, standardní procedurou objednat drůbeží stehýnko. „Dobře. Tak si odtud odnes svého bratrance. A jestli přijde k sobě, připomeň mu, že až bude příště pytlačit na kapitolské půdě, osobně sestavím popravčí četu.“ Vrchní mírotvorce otírá krev z biče, až na nás odletují kapky krve. Pak ho smotává do úhledných smyček a odchází. Většina ostatních mírotvorců se toporně řadí do útvaru za ním. Několik jich zůstává, aby zvedli Dariovo tělo. Zachytávám Purniin pohled a než odchází, naznačuji rty poděkování. Neodpovídá, ale vím jistě, že mi rozuměla. „Hurikáne.“ Otáčím se k němu a pokouším se ztuhlými prsty uvolnit uzly jeho pout. Někdo nám podává nůž a Peeta mu přeřezává lana. Hurikán se hroutí k zemi. „Radši ho odneseme k tvé matce,“ říká Haymitch. Nemáme nosítka, ale stařena ze stánku s oblečením nám prodává prkno, které jí slouží jako pult. „Jenom neříkejte, kde jste ho sehnali,“ říká a rychle balí zbytek svého zboží. Většina náměstí už se vylidnila – strach je silnější než soucit. Po tom, co se právě stalo, to ale nemohu nikomu vyčítat. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179969