Alexandre Dumas
loval Núbijce, jestli se věnuje jeho příkazu a vyhlíží kočár, Ali pokuřoval v klidu čibuk, naplněný drahým tabákem. Koně měl v malíčku. Koně měli pro Aliho stejnou cenu jako lidé. Pracoval kdysi ve stájích beje. Tam stáli v boxech koně nebývalé krásy, vyšlechtění k dokonalosti. I když hrabě ve stájích také choval zvířata vysoké kvality a z výborných chovů. Netrvalo dlouho a ulicí se řítil lehký kočár se ženou a dítětem. Na kozlíku k smrti vyděšený kočí marně přitahoval opratě. Koně ve skocích rozhoupali kočár a hrozilo nebezpečí, že cestující vypadnou na tvrdou dlažbu. Lidé s křikem uskakovali, ženy omdlévaly a uličníci ryčeli radostí. Tohle ještě tedy neviděli! Ali odložil čibuk, roztočil laso a jednomu grošákovi ho vhodil na nohy. Nechal se pár metrů vléct, kůň upadl a strhl k zemi i svého druha v zápřahu. Kočí nemeškal. Vyskočil z kočáru, aby pomohl Alimu zvládnout poplašená zvířata, a nevycházel z údivu. Zachránce hladil koním chřípí a cosi tajemného jim povídal, takže koně se zvedli a klidně zůstali stát na místě. Ten černý chlap je jistě čarodějník. Splašení, neovladatelní koně mohly k poslušnosti a klidu přivést jen čáry, černá magie! Bude muset dát baronce výpověď a odjet z Paříže na venkov, aby ho nezasáhla nečistá kouzla. Musí si najít novou pracovní příležitost. Mezitím hrabě odnesl matku, svírající křečovitě synka v náruči, do svého domu. Hned jak se žena probrala, žádala hraběte, aby poslal pro lékaře, aby její syn Eduard nedošel újmy na zdraví. „Má prokletá zvědavost! Celá Paříž mluví o barončiných koních a já dostala nápad povozit Eduarda v kočáře.“ „Není možná, znám baronku i barona. Koně jsem od něho koupil a baronka z toho dostala malý záchvat. Poslal jsem jim tedy koně s prosbou, aby je přijali zpět.“ Baronka si prohlížela hraběte lorňonem. „Počkat… Vy jste dozajista vyhlášený hrabě Monte Christo!“ „K službám, madam.“ „Hermína mi o vás tolik vyprávěla. Musím se vám představit, jsem Heloisa Villefortová, žena královského prokurátora.“ Hrabě se uklonil. Zvědavé oči chlapce hltaly střídavě hraběte a matku. „Manžel vám bude neskonale vděčen za naši záchranu.“ Paní Villefortová pohlédla na Aliho. „Doufám, že mi dovolíte po zásluze odměnit vašeho statečného sluhu.“ „Nekazte Aliho chválou ani odměnou. Je mým otrokem. Tím, že vám zachránil život, prokázal službu mně. Sloužit mně je jeho povinnost.“ Hraběnka udiveně zamrkala. „Riskoval život,“ namítla zaskočena tvrdostí hlasu hraběte. Nastala odmlka, během které hrabě pozoroval chlapce bílé pleti a černé kštice. Osmiletý chlapec vypadal na dvanáct. Rozmazlenec, zvyklý jednat podle svých rozmarů, hned hmátl po flakoncích na stole a chystal se je otevřít. „Pozor, malý příteli, ty tekutiny jsou nebezpečné nejen při požití, ale už jen při pouhém dotyku nebo vdechnutí.“ Matka k sobě ve strachu syna prudce přitáhla. V té chvíli vešel Ali a paní Villefortová synkovi představila zachránce, bez něho by na-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179965