Alexandre Dumas
loval Núbijce, jestli se věnuje jeho příkazu a vyhlíží kočár, Ali pokuřoval v klidu čibuk, naplněný drahým tabákem. Koně měl v malíčku. Koně měli pro Aliho stejnou cenu jako lidé. Pracoval kdysi ve stájích beje. Tam stáli v boxech koně nebývalé krásy, vyšlechtění k dokonalosti. I když hrabě ve stájích také choval zvířata vysoké kvality a z výborných chovů. Netrvalo dlouho a ulicí se řítil lehký kočár se ženou a dítětem. Na kozlíku k smrti vyděšený kočí marně přitahoval opratě. Koně ve skocích rozhoupali kočár a hrozilo nebezpečí, že cestující vypadnou na tvrdou dlažbu. Lidé s křikem uskakovali, ženy omdlévaly a uličníci ryčeli radostí. Tohle ještě tedy neviděli! Ali odložil čibuk, roztočil laso a jednomu grošákovi ho vhodil na nohy. Nechal se pár metrů vléct, kůň upadl a strhl k zemi i svého druha v zápřahu. Kočí nemeškal. Vyskočil z kočáru, aby pomohl Alimu zvládnout poplašená zvířata, a nevycházel z údivu. Zachránce hladil koním chřípí a cosi tajemného jim povídal, takže koně se zvedli a klidně zůstali stát na místě. Ten černý chlap je jistě čarodějník. Splašení, neovladatelní koně mohly k poslušnosti a klidu přivést jen čáry, černá magie! Bude muset dát baronce výpověď a odjet z Paříže na venkov, aby ho nezasáhla nečistá kouzla. Musí si najít novou pracovní příležitost. Mezitím hrabě odnesl matku, svírající křečovitě synka v náruči, do svého domu. Hned jak se žena probrala, žádala hraběte, aby poslal pro lékaře, aby její syn Eduard nedošel újmy na zdraví. „Má prokletá zvědavost! Celá Paříž mluví o barončiných koních a já dostala nápad povozit Eduarda v kočáře.“ „Není možná, znám baronku i barona. Koně jsem od něho koupil a baronka z toho dostala malý záchvat. Poslal jsem jim tedy koně s prosbou, aby je přijali zpět.“ Baronka si prohlížela hraběte lorňonem. „Počkat… Vy jste dozajista vyhlášený hrabě Monte Christo!“ „K službám, madam.“ „Hermína mi o vás tolik vyprávěla. Musím se vám představit, jsem Heloisa Villefortová, žena královského prokurátora.“ Hrabě se uklonil. Zvědavé oči chlapce hltaly střídavě hraběte a matku. „Manžel vám bude neskonale vděčen za naši záchranu.“ Paní Villefortová pohlédla na Aliho. „Doufám, že mi dovolíte po zásluze odměnit vašeho statečného sluhu.“ „Nekazte Aliho chválou ani odměnou. Je mým otrokem. Tím, že vám zachránil život, prokázal službu mně. Sloužit mně je jeho povinnost.“ Hraběnka udiveně zamrkala. „Riskoval život,“ namítla zaskočena tvrdostí hlasu hraběte. Nastala odmlka, během které hrabě pozoroval chlapce bílé pleti a černé kštice. Osmiletý chlapec vypadal na dvanáct. Rozmazlenec, zvyklý jednat podle svých rozmarů, hned hmátl po flakoncích na stole a chystal se je otevřít. „Pozor, malý příteli, ty tekutiny jsou nebezpečné nejen při požití, ale už jen při pouhém dotyku nebo vdechnutí.“ Matka k sobě ve strachu syna prudce přitáhla. V té chvíli vešel Ali a paní Villefortová synkovi představila zachránce, bez něho by na-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179965
Hrabě Monte Christo
jisto nežili. Malý drzoun na Aliho krátce pohlédl a jedovatě utrousil, že je moc ošklivý. Hrabě se díval na marné matčino domlouvání nevychovanci. Na Alim okamžitě rozpoznal, jak hluboce byl uražen. Paní Villefortová diplomaticky zavedla řeč jiným směrem. Ptala se, zda hrabě v domě bydlí trvale, a dozvěděla se, že tento dům slouží jako letohrádek a hrabě bydlí trvale v Paříži, Elysejská pole číslo 30. Nabídl hraběnce, že koně zapřáhnou do jeho kočáru, kočár paní Danglarsové nechá opravit a ošklivý Ali je odveze domů. Malý Eduard by nejraději Aliho štípl, ale Núbijcův pohled ho od jeho úmyslu odradil a nezbeda se raději přimkl k matce. „S těmi koňmi nepojedu. Nenechám se zabít!“ řekla paní Villefortová zmateně. „Nebudu opakovat stejnou chybu.“ „V rukou Aliho se z bujných koní stanou hotoví beránci,“ řekl hrabě. „Uvidíte, jak budou koně poslušní.“ Ali přistoupil ke grošákům, potřel jim houbou namočenou v aromatickém octě nozdry a spánky a koně se zklidnili, šťastně frkali a nechali se Alim laskat po hlavách. Ali dovezl paní a drzého kluka na předměstí Saint-Honoré. Lidé se zastavovali. Grošáci byli středem pozornosti. Baronka nebyla neznámou osobou ve městě, její koně ji však zastiňovali. Každý si nemohl dovolit podobný luxus, každý také neměl barona Danglarse s jeho nechutnými miliony! Po návratu domů paní Heloisa Villefortová napsala tento dopis Hermíně Danglarsové. Drahá Hermíno, právě jsem byla se synem zázračně zachráněna oním hrabětem Monte Christem, o kterém jste mi včera tolik vyprávěla a kterého jsem ani ve snu nedoufala dnes spatřit. Včera jste o něm mluvila s takovým nadšením, že jsem se neubránila, abych si z celé duše nezavtipkovala. Dnes se mi zdá vaše nadšení pro takového muže malé. Vaši koně se u Ranelaghu splašili, jako by je zachvátila snad zuřivost. Já i můj chlapec bychom se roztříštili o patník nebo stromy, když tu jakýsi negr, Arab, zastavil letící koně a nedbal, zda bude rozdrcen. Hrabě mi uložil, abych Vám vyřídila, že budou-li koně dva dny odpočívat a budou-li krmeni výhradně ječmenem, do dvou dnů budou zase stejně bujní. Zařiďte nějak, abych se setkala s hrabětem. Villefort slíbil, že hraběte navštíví, doufám, že hrabě mu návštěvu oplatí. Paříž se jí v poslední době zdála být nudná. Gérardova dcera Valentina z prvního manželství s Renátou Méranovou ji nechtěla doprovázet, skrývala jakési tajnosti a ona pojala podezření, že tím tajemstvím bude muž. Pátrala, ale zatím nic nezjistila. Královského prokurátora pokládali lidé za obratného, protože neutrpěl politický neúspěch. Jinak byl mnohými neoblíbený, dokonce nenáviděný, ale třebaže nepatřil k miláčkům davu, zastával jednu z vysokých soudcovských hodností. Domácí salon vedla Villefortova mladá druhá žena a se sotva osmnáctiletou dcerou z prvního manželství udržovaly kult tradic a náboženství etikety. Chladnou zdvořilostí, opovrhováním teoretiků a nenávistí k ideologům, tím vším se honosil Villefort v soukromém i veřejném životě. Zval málo návštěv a ještě méně jich oplácel. Ve skutečnosti se za tím vším skrývala vychytralost, pýcha a pevné zásady v přístupu k lidem. Měl pověst nejméně zvědavého a nejméně společenského člověka v Paříži. Na vlastním plesu pořádaném doma setrval
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179965
Alexandre Dumas
nejvýše patnáct minut, nebyl vidět v divadle, na koncertech, na karnevalech, v salonech ani v klubech. Kočár tohoto naoko nevýrazného společníka zastavil před vraty domu hraběte Monte Christa. Královský prokurátor vstoupil krokem podobným tomu, který užíval v soudní síni, aby zdůraznil svou vážnost a obžalovaného srazil na kolena ještě před řečnickým výstupem. Jeho řeč plynula lehce a zvolna, slova volil správně, přesně, důrazně, jako by vykonával popravu dopředu, ještě než odsouzence vydá katovi. Ze své podstaty nebyl náchylný věřit zázrakům. Ve vznešeném cizinci, jak lidé nazývali hraběte, spatřoval profesionálního dobrodruha nebo zločince, který se vrátil z vyhnanství. Jistě musel vést dobrodružný a nebezpečný život. Tihle chlapíci zažili přemnoho zlého, o tom cosi věděl. Pousmál se. V kobkách a na galejích vídal nezlomné charaktery, které se nakonec propadly na dno lidského bytí. „Pane,“ řekl Villefort nepříjemně vysokým, štěkavým hlasem. „Výjimečná služba, kterou jste včera prokázal mé ženě a synovi, mi ukládá povinnost poděkovat vám. Přicházím splnit povinnost a vyjádřit svou neskonalou vděčnost.“ Dík vyslovil hlasem královského prokurátora se strnulým úředním postojem, pro který ho nazývali jeho obdivovatelé živou sochou zákona. Socha se s nikým nemazlila a lumpy posílala na galeje jako na běžícím pásu. „Pane, rád jsem zachoval matce syna a je mi ctí, že jste ocenil můj čin, i když je o vás známo, že laskavostí neplýtváte.“ Tím hrabě prokurátora lehce znervóznil. Na okamžik ztratil sebevědomou hrdost. Pak spatřil mapu na stole před hrabětem a z rozpaků si pomohl otázkou. „Zeměpis je užitečné studium. Říká se o vás, že jste viděl mnoho zemí.“ „Chtěl jsem napsat studii o cestování a o lidech v zemích málo poznaných. Posaďte se, prosím.“ „Děkuji.“ „Zeměpisem se zabývám okrajově. Především studuji zákony nejen francouzské, jako vy, ale i anglické, turecké, japonské a indické.“ „K jakému účelu ta studia, pane hrabě?“ zeptal se překvapený Villefort. „Abych se vyjádřil jasněji, myslíte, že to, co děláte, stojí za řeč a za námahu?“ „Dokonalost je nedokonalá.“ „Co říkáte?“ „Člověk, například, je odporná housenka, studujeme-li ho pod mikroskopem.“ „Tohle mě nenapadlo. Prožil jste prý část života v barbarských zemích. Tam postupují v právu přímočaře, ale nelidsky. U nás postupujeme obezřetněji.“ „Co je obezřetnost? Zákon odvety odpovídá Boží vůli spíše. Primitivní národy ten zákon dodržují a on funguje na rozdíl od zákonů příliš zašmodrchaných.“ „Kdybychom přijali podobné primitivní zákony, nebude potřeba prokurátorů, soudců ani obhájců,“ namítal Villefort. „Čím více člověk ví, tím méně je kritický k druhým lidem. Na druhou stranu je to v právu špatně. Kličky, vytáčky, paragrafy. A kde je spravedlnost? Kam zmizela?“ „Vy věříte v jednoduché zákony a odplaty?“ otázal se prokurátor. „Bůh postavil nad úředníky, ministry a krále jisté lidi a dal jim jisté poslání, poslání, která vám unikají. Nenudím vás?“ zarazil náhle hrabě svou řeč.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179965