Alexandre Dumas
„Myslíš tu kramářku, švadlenku z ulice des Fossoyeurs? Dávno ji pustil z hlavy… To by nebyla řádná pomsta.“ Ta žena je netvor! Potil se a musel se přemáhat, aby nevyrazil z úkrytu a od plic té vykutálené krásce neřekl nelichotivá slova. Dveře se zavíraly, závory skříply – jedna, druhá… Ketty otočila klíčkem v zámku a on vystoupil ze šatníku. „Ohavná ženská!“ řekl s odporem. „Proč jste riskoval, blázne?! Odejděte, ale potichu, mezi pokoji je tenká příčka a je slyšet každé slovo.“ „A proto neodejdu.“ „Co to povídáte?“ řekla Ketty a začervenala se. „Neodejdu hned, ale později…, mnohem později, snad před svítáním nebo v poledne.“ Podvolila se, pomstila se mylady za příkoří. Druhý den zašel k mylady znovu. Nacházela se ve špatné náladě, zřejmě ji popouzelo mlčení pana de Wardes. Na Ketty se několikrát nespravedlivě obořila. A ta mírná ovečka se na něho podívala, a její oči jako by žalovaly: Vidíš, nehodný, co pro tebe musím snášet? Na konci večera trochu mylady zjihla, poslouchala sladké žvatlání vojáka a podala mu ruku k políbení. Muži jsou roztomilá zvířátka, jen se nesmějí pouštět z klece. Hladit, krmit a držet odstup. Ketty našel u dveří. Celý den poslouchala zuřivé výpady mylady, kdy paní řvala jako hladová lvice. Hrabě stále neodpovídá, ráno psala třetí psaní… A on využil situace, laskal Ketty, hýčkal ji v náručí, zhasil světlo a křehotinku uspal. V jedenáct hodin přišla Ketty s dopisem. Neodporovala mu již v ničem, nechala vojáka dopis si přečíst, patřila mu tělem i duší. Láska je slepá, krásná i bolestivá. A d’Artagnan četl: Píši Vám již potřetí a mějte se na pozoru, abych nemusela psát počtvrté! Napsala bych jen: Nenávidím Vás! Dáte-li se na pokání, děvče, které Vám přinese list, Vám poví, jakým způsobem můžete získat moje odpuštění. Celou dobu z něho Ketty nespustila oči. Bledl, červenal… „Ještě ji milujete!“ „Drahoušku, vy neznáte muže! Nemiluji ji, mám vás, holubičko. Ponížím tu nadutou krásku!“ Vzal pero a psal: Madame, byl jsem na pochybách, zdali první dva listy byly určeny opravdu mně. Nenapadlo mě ani na okamžik uvažovat o Vaší přízni. Ale i Vaše komorná mě ujišťuje, že jsem milován. Přijdu dnes v jedenáct hodin k Vám a budu se kát, jak dlouho budete chtít. Píše Vám ten, kterého jste učinila nejšťastnějším z lidí. Váš služebník hrabě de Wardes. Lístek byl podvrh a hanebnost, ale lidé tyto záležitosti tehdy nebrali vážně. I mylady zradila nejednu osobnost významnější, než byl on sám, a navíc, nevážil si jí. Naopak. Zůstával posedlý vášní, ne vášní z lásky, ale pomstou z urážky! „Copak ses polekala, holubičko? Jednou vyjde najevo, že jsi první lístek dala omylem mému sluhovi a druhý a třetí jsem četl. Mylady tě vyžene.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179964