98
koni přes hlavu, musel mu skoro ležet na hřbetě, s nohama nataženýma před sebe a koleny propnutými. Když dorazili na dno rokliny, Roran přebrodil s valachem kamenitou říčku a voda mu cákala až na kolena. Zastavil na druhém břehu, aby se přesvědčil, že ho ostatní následují. Jeli těsně za sebou a sestupovali mezi stromy k vodě. V místech, kde vjeli do lesa, nad sebou uslyšel štěkot psů. Budeme se muset otočit a bojovat, uvědomil si a znovu zaklel. Pobídl valacha ven z říčky, vyjel na měkký, mechem pokrytý břeh a pokračoval po sotva znatelné pěšině. Nedaleko od potoka rostlo husté kapradí a za ním byl dolík. Roran zahlédl spadlý strom, který by podle něj mohl posloužit jako nouzová zábrana, kdyby ho dokázali kus popotáhnout. Jenom doufám, že nemají luky, pomyslel si. Zamával na své muže. „Sem!“ Plácnutím opratí zahnal valacha skrz kapradí do prohlubně a pak vyklouzl ze sedla, ale pořád se ho pevně přidržoval. Když doskočil na zem, podlomily se mu nohy. Nebýt té opory, byl by spadl. Ušklíbl se, s čelem přitisknutým k pleci koně vyčerpaně oddechoval a čekal, až se mu nohy přestanou třást. Za cinkotu postrojů se ostatní shlukli kolem něj, všude bylo cítit zápach potu. Koně se chvěli, hru se jim divoce vzdouvala a z pysků jim odkapávala nažloutlá pěna. „Pomoz mi,“ vybídl Baldora a ukázal na padlý strom. Chytili ho zespodu za silnější konec a zvedli ho ze země. Roran zatnul zuby, jak ho zabolelo v zádech a ve stehnech. Měli za sebou tři dny jízdy tryskem, kdy po dvanácti hodinách v sedle vždy na slabé tři hodinky ulehli ke spánku. Cítil se děsivě zesláblý. To bych rovnou mohl jít do bitvy opilý, nemocný a zpola omráčený, blesklo Roranovi hlavou, když pustil kládu a narovnal se. To pomyšlení ho deptalo. Všech šest mužů se rozmístilo před koně, čelem k podupané houštině kapradí, a vytasilo zbraně. Štěkot loveckých psů zněl stále hlasitěji. Zuřivé ňafání se ozvěnou neslo mezi stromy a bodalo je do uší. Roran ztuhnul a pozvedl kladivo. Pak se do štěkotu psů vmísila zvláštní, zpěvavá melodie starověkého jazyka, která vycházela od Karna, a Roranovi z ní přejížděl mráz po zádech. Kouzelník ze sebe úsečně, zadýchaně vypravil několik vět. Mluvil tak rychle, že jeho slova zněla jako nesrozumitelné blábolení. Jakmile skončil, mávl na své druhy a nervózně zašeptal: „K zemi!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179948