Za deště ve venkovském hotelu 1879 Je už téměř devět hodin a my jsme všickni ještě u snídaně. Světlo je ještě tak šedivé! Bylať v noci bouřka a teď prší – jako včera, jako předevčírem, jako – ech, k omrzení! Právě byl se vrátil podomek s hotelním omnibusem od nádraží – nikdo nepřijel – bodejť by přijel! A šedivý rozmar rozestřen po společnosti. Otevrou-li se někde některá ústa, je jim do zívání, ne do řeči. Jen u dvou stolů je nějaký hovor. U jednoho mluví se o „skvrnách slunečních“, o jedenáctiletém období skvrn na slunci, o tom, že je jich letos málo a že prý proto pořád prší. Hostinský mlčky naslouchá a utírá si celou dlaní ústa, pomalu a s palcem obkročmo nosu. Před málo dny byl ještě autoritou o záležitostech zdejšího počasí, dnes už není ničím, to musí být bolestné. A ptá-li se ho vůbec někdo po něčem, je to, kdyže „jede nejbližší vlak odtud“. A u druhého stolu si pošeptávají „on a ona“. Včera jsme s „ním“ seděli několik hodin v saském vagonu – výlety se dějí letos jen ve vagonu pečlivě uzavřeném dnes už tu sedí s „ní“, pánbůhví z které strany se tu pojednou vzala! Snad novelka? Ona se někdy zapomíná a řekne mu pak „Sie“ – tedy možná – když ale i pozorovatelský talent náš je v té nepohodě už otupělý. Vtom zařinčely sklené dvéře a sklepník vrazil do jídelny. Že prý nejen přestalo pršet, nýbrž že osýchají už i kameny! Moment všeobecné nedůvěry. Nato spěch o překot ze dveří ven. Vskutku! Neprší! A kameny skutečně osýchají – hned přede dveřmi je jich šest alespoň napolo uschlých. Jako kdyby hejno koroptví s šustem vyletělo! Všichni spěchají nahoru do pokojů pro plédy a pro svrchníky. Hostinský lítá sem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179941