98 To má š K a d l e č e k
pravdu. Také mě nenapadlo, že to trápí ještě někoho jiného. „Hele, anebo pérovací vodítka. Hotový navijákový peklo!“ vyprskla znovu bujarým smíchem. „Ano, ano!“ musel jsem zastavit a smíchy se opřít o vozík. „Kolikrát jsem jako voják ve Vietnamu. Jdu, jdu, a najednou mi letí nohy do vzduchu,“ chechtal jsem se, „a po zádech mi skáče čivava!“ „Přesně, přesně,“ řehtala se, „a panička na tebe křičí fůůůj, to je fůůůj!“ Přestávali jsme se smát jen pozvolna. Vychutnával jsem si tu chvíli. Taková úleva! Bylo tak příjemné dosyta se zasmát tomu, co pro mě bylo noční můrou. Zasmát se tomu s někým, kdo ví, o čem mluvím. Obrovská, blahodárná úleva! Cítil jsem, že nešlo jenom o psy. Já, který nikdy nepropadám nekontrolovaným emocím a nesnáším, když nemám věci kolem sebe stoprocentně pod kontrolou. A najednou tohle. Natáhl jsem ruku před sebe: „Já jsem Karel.“ „Jitka! Tys mi dal, ty… Karle.“ Ruka s dlouhými prsty si se mnou energicky potřásla. Pokračovali jsme v cestě vzhůru na vyhlídku. „Takže ty máš ráda fotografování?“ zkusil jsem navázat řeč tam, kde jsme ji přerušili, a také rychle použít to zbrusu nové tykání. „Jo, vlastně miluju fotografování a motorky.“ „Motorky?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179842