Prokletí titánů (Ukázka, strana 99)

„Pokud nevycítíte jedinečnou příležitost,“ dodal jsem.

Thalia se zamračila. „Prostě neopouštějte stano­ viště.“ „Jasně, pokud –“ „Percy!“ Sáhla mi na paži a já dostal ránu. Já vím, každý může dát v zimě ránu ze statické elektřiny, ale když to udělá Thalia, bolí to obzvlášť. Asi proto, že její otec je bůh blesku. Vědělo se o ní, že dokáže spálit lidem obočí. „Promiň,“ omluvila se Thalia, ale neznělo to, jako by jí to bylo líto. „Takže, všem je to jasné?“ Přikývli. Rozdělili jsme se do skupinek. Zazněl roh a hra začala.

Silenina skupina zmizela do lesa vlevo, Thaliina jí dala pár vteřin náskok a pak vyrazila doprava. Čekal jsem, že se něco stane. Vylezl jsem na Diovu pěst a měl dobrý výhled na les. Pamatoval jsem si, jak se Lovkyně vyřítily z lesa, když bojovaly s mantichorou, a připravoval jsem se na něco takového – jeden mohutný, drtivý útok. Ale nedělo se nic.

Zahlédl jsem Silenu a její dva špehy. Běželi přes ­paseku a za nimi se hnalo pět Lovkyň. Vedli je hloubě­ ji do lesa a dál od Thalie. Zdálo se, že plán zabral. Pak jsem zahlédl další hlouček Lovkyň, jak míří dopra­va, luky v pohotovosti. Musely tam zahlédnout Thalii. „Co se děje?“ chtěl vědět Nico a pokoušel se vyšplhat za mnou.

Horečně jsem uvažoval. Thalia se k vlajce nikdy ne98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179836

dostane, ale Lovkyně jsou rozdělené. Na obou křídlech je jich spousta, střed musí mít jistě volný. Kdybych sebou hodil…

Podíval jsem se na Beckendorfa. „Udržíte to tady, kluci?“ Beckendorf si odfrkl. „Jasně.“ „Jdu na to.“ Bratři Stollovi a Nico jásali, když jsem se hnal k hraniční čáře.

Běžel jsem plnou rychlostí a bylo mi skvěle. Přeskočil jsem potok do území nepřátel. Nahoře před sebou jsem viděl jejich stříbrnou vlajku, jen jednu strážkyni, a ta se navíc ani nedívala mým směrem. Zleva a zprava někde v lese jsem slyšel boj. Vyšlo mi to.

Hlídka se obrátila v poslední chvíli. Byla to Bianca di Angelo. Vykulila oči, když jsem do ní strčil a ona sebou praštila do sněhu. „Promiň!“ křikl jsem. Serval jsem stříbrnou hedvábnou vlajku ze stromu a vyrazil s ní pryč.

Uběhl jsem pěkných pár metrů, když se Bianca vzpamatovala a začala volat o pomoc. Myslel jsem, že to mám v kapse. ŠUP! Přes kotníky se mi přehnala stříbrná šňůra a zachytila se u stromu vedle mě. Nástražný provaz, vypálený z luku! Než mě vůbec napadlo, že se mám zastavit, poroučel jsem se tvrdě k zemi, praštil jsem sebou do sněhu. „Percy!“ zaječela Thalia odněkud zleva. „Co to provádíš?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179836

Než se ke mně dostala, explodoval jí u nohou šíp a kolem její skupiny se začal vznášet oblak žlutého kouře. Začali kašlat a obracel se jim žaludek. Cítil jsem ten plyn i přes stromy – příšerný sirný pach. „To není fér!“ lapala po dechu Thalia. „Nasazení smradlavých šípů je nesportovní!“ Zvedl jsem se a dal se zas do běhu. K potoku scházelo jenom pár metrů a bylo by vyhráno. Kolem uší mi zahvízdaly další šípy. Zničehonic se přede mnou zjevila Lovkyně a sekla po mně nožem, ale odrazil jsem ho a hnal se dál.

Z naší strany potoka jsem slyšel křik. Beckendorf a Nico se ke mně blížili. Myslel jsem, že mě chtějí uvítat zpátky, ale pak jsem si všiml, že někoho honí – Zoe Večernici, která se ke mně řítila jako gepard a mrštně se vyhýbala táborníkům. A v rukách měla naši vlajku. „Ne!“ zařval jsem a přidal.

Byl jsem sotva metr od vody, když se Zoe vrhla přes potok na vlastní stranu a ještě k tomu do mě vrazila.

Lovkyně se rozjásaly a obě strany se sbíhaly k potoku.

Z lesa se vynořil Cheirón a tvářil se zasmušile. V zádech měl Stollovy bratry. Vypadalo to, jako by oba dostali ošklivou ránu do hlavy. Connoru Stollovi trčely z přilby dva šípy jako antény. „Lovkyně vyhrály!“ oznámil Cheirón bez nadšení.

Pak zamumlal: „Po padesáté šesté za sebou.“ „Persee Jacksone!“ zařvala Thalia a hnala se ke mně.

Smrděla jako zkažená vajíčka a byla tak naštvaná, že 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179836