Victor Hugo
V době nejhorší bídy si Marius všiml, jak se za ním otáčejí dívky. Domníval se, že si ho prohlížejí pro jeho špatné ošacení, a styděl se. Nenapadlo ho, že je pro dívky zajímavý, tajemný a hezký. Courfeyrac říkával: „Nechtěj být důstojný! Nečti tolik knihy a dívej se víc po holkách. Mají něco do sebe, mršky! Jestli se budeš červenat a utíkat, zblbneš!“ Nebo ho schválně zdravil: „Dobrý den, pane abbé.“ Dvěma ženám se Marius nevyhýbal. Vousaté staré poklízečce, o které Courfeyrac říkal: „Marius nenosí vousy, protože vidí, že je nosí jeho posluhovačka a že jí náramně sluší.“ Druhá byla mladá dívka. Potkával ji často, ale hleděl na ni jen pokradmu. Když si dívka vedle něho poprvé sedla na lavičku, bylo jí asi čtrnáct let. Tehdy byla hubená, ošklivá, neobratná… Jednou by snad mohla mít hezké oči. Dívenka neustále štěbetala a její průvodce, starý pán, mlčel a poslouchal. Marius si zvykl procházet se stromořadím a nacházet dvojici na stejném místě. Courfeyrac se smál černým šatům dívky, že vypadá jako klášterní chovanka. Starého pána překřtil na Leblanca. Druhý rok nastala změna. Dívka už nevyhlížela jako klášterní chovanka s plyšovým kloboukem v merinových šatech se školskými střevíci. Nyní chodila oblečena s jednoduchou elegancí, v šatech z černého damašku, pláštěnce z téže látky, s kloboukem z bílého krepu, na rukou rukavičky… Voněla pronikavě, divoce, nádherně! Starý pán se nezměnil. Jarní Lucemburská zahrada byla plná povykujících vrabců v hustých kaštanech. V dívčině pohledu zahlédl Marius nebezpečný záblesk. Večer ve světnici pak přemýšlel o dvojici z lavičky a uvědomil si, že dívka na něho pohlédla a hned potom sklopila oči. Druhý den Marius vytáhl ze skříně nový kabát, nové kalhoty, klobouk, navlékl si rukavice a vyrazil do Lucemburské zahrady. Cestou potkal Courfeyraca a tvářil se, že ho nevidí. Ten potom vykládal přátelům, že právě potkal nový klobouk a nové šaty a v nich Maria. A vypadal pitomě! Vkročil do stromořadí. Na lavičce seděl pan Leblanc s dívkou. Prošel kolem velmi pomalu, měl v úmyslu oslovit ty dva, jenže odvaha z něho vyprchala, hrdlo se mu sevřelo tak, že by nepozřel kapičku vody, srdce mu divoce tlouklo a potil se. Došel k volné lavičce, sebral proutek z trávy a maloval do písku na cestičce nesmyslné obrázky. Kdyby Courfeyrac viděl jeho počínání, smíchy by pukl. Doma ulehl bez večeře. Zavřel oči a viděl před sebou krásnou dívku s hlubokýma očima. Jak málo scházelo, aby ji oslovil. Gram odvahy navíc! Příští den vyšel z pokoje v docela nových šatech a drbny vykládaly, že ten bídník musel asi dědit, jak jinak by přišel k penězům?! Opět je minul, pohlédl na dívku, ale neodvážil se ani pozdravit. Pozoroval vrabce a zdálo se mu, že se mu posmívají jako Courfeyrac. Čtrnáct dnů uplynulo. Marius se každý den převlékl do nových šatů a spěchal do Lucemburské zahrady. Jednou se stalo cosi neočekávaného. Pan Leblanc s dcerou opustili lavičku a mířili k němu. Nohy mu zdřevěněly, jinak by prchl k fontáně. Šli zvolna kolem, dívka se na něj podívala a její pohled říkal: Proč musím přijít já do vaší blízkosti, proč nepřijdete vy? Marius miloval! Pohled ženy dokáže zažehnout silný plamen touhy. Soukolí lásky vás neúprosně semele, nemáte stání, smějete se bláznivě, pijete nezřízeně, nejíte, nespíte, toužíte, sníte a hloupne-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179788