i dnes, když tu není. Vím, že on nic podobného nedělá. Vytěsnil mě. Pro něj je to uzavřený příběh. Tak proč se mi pořád plete do života? Jako dneska v noci? Jako předloni na Mallorce? Nebo jako před pár lety v té drahé restauraci, kam mě vzal Arnošt: dojíme a chystáme se platit; jdu ještě na toaletu, a když se vrátím, sedí naproti Arnoštovi Petr se svou těhot nou manželkou (všechny stoly byly obsazené a Petr se Arnošta, kterého nikdy předtím neviděl, zeptal, zda si mohou přisednout). Tomu se říká sladké na závěr… Arnošt je ale formát, a navíc pracuje jako krizový manažer (vážně, nesmějte se), takže celou situaci zvládl s velkým přehledem. Viděl, že nejsem schopná ani myslet, natožpak mluvit, a tak rozhodl za mě: s nehraným klidem novomanželům sdělil, že jsme sice už byli na odchodu, ale že v dané situaci by považoval za přátelštější variantu připít si na společné seznámení. Petr i ta druhá byli okamžitě pro. Arnošt objednal šampaňské. Zdálo se, že jsem jediná, komu to připadá nenormální. Komu to dokonce připadá zrůdné… Takže jsem se vzchopila a začala sama před sebou předstírat, že to setkání je legrační. Dívala jsem se, jak jedí, jak pijí, jak se navzájem dotýkají. Pozorovala jsem její ruce, vlasy, ústa, ňadra, břicho. Dokonce jsem s ní konverzovala. Dokonce jsem se dokázala podívat Petrovi do očí. V jedenáct ji objal kolem ramen. „Tak dem dom, ne?“ Nevěřila jsem vlastním uším. Tohle říkal osmnáct let mně! Dom, to je přece Chodov, Stýblova. Dom, to jsem přece já! 3 Třikrát a dost! Těch náhod začíná být na můj vkus už příliš. Je to statisticky nepravděpodobný — tak jak to, že se to pořád děje? Ještě dokážu pochopit, že když někde bydlím osmnáct
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179781