„Napadlo mě tohle: když píšeš knihy nebo o knihách, píšeš především o sobě.“ „Triviální pravda, ale nezoufej, tvým čtenářům to bude znít jako moudrost.“ Lumír se pochechtává. Oskar ví, že Lumír je patrně inteligentnější a určitě vzdělanější; to, co jeho přítel poněkud postrádá, je — zjednodušeně řečeno — emoční inteligence. Tak prostoduché definici své osobnosti by se ovšem Lumír vysmál. „Poslouchej mě. Netvrdíš snad sám, že pravda je vždycky dialogická? Ve skutečnosti jste ovšem všichni monologisti.“ „Dobrá, dobrá. K věci.“ „Pokouším se psát jímavé lidské příběhy, které pak bez nejmenších skrupulí hodnotí autoři článků s názvem Proč je důležité se nedojímat. Snažím se psát cituplné příběhy, které pak bez zábran recenzují lidé, jejichž vlastní citový život je v troskách. O mých citech a citech mých postav s ironickým odstupem píší lidé, jejichž nejhlubší cit se týká psa.“ „Ale blbost.“ „Neunavuj se argumentací.“ „Šílíš? Chceš snad říct, že nejsem schopen citu? O čem se to tady bavíme?“ „Dobře,“ promluví Oskar po chvíli. „Praktická zkouška.“ /102/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179777
Lumír se chytá za holou hlavu. „Je v osmém měsíci,“ říká Oskar vážně. „Je to kluk, jak asi víš. Dávno pohybuje hlavičkou, nohama i rukama. Dotýká se pupeční šňůry, dokáže ji i sevřít. Dokonce má už nehty.“ Lumír na něho vytřeští oči. „Také obličej je už úplně vyvinutý. Na ultrazvukové fotografii bys rozeznal jeho oči, nos, ouška i rtíky.“ „Ouška! Rtíky!“ křičí Lumír. „Ty seš nenapravitelnej!“ „Dobře. Rtíky a ouška beru zpět. Opravená verze zní: V obličeji tvého syna lze jasně rozeznat oči, nos, uši i rty. Je to tak lepší?“ Dívají se jeden na druhého. „Co to jako má bejt? Zkoušíš mě citově vydírat?“ „Ne,“ říká Oskar. „Jsem realista, jak víš. Nikdy se nepokouším o nemožné.“ Lumír přijel na schůzku na kole; nyní ho vede. Oskarovi to připadá v jistém smyslu symbolické: dočasně, na pár minut srovnali životní krok, ale po večeři Lumír na kolo znovu nasedne a odjede do svého světa. Do světa velkých myšlenek, správně vybraných slov a mdlých činů. „A teď ona,“ pokračuje nemilosrdně Oskar. „Má křeče v lýtkách, při čištění zubů krvácí z dásní, při chůzi do schodů nemůže popadnout dech. Připadá /103/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179777
si nemotorná a tlustá, přestože je svým způsobem podivuhodně krásná. Potí se, špatně spí, i když je unavená.“ „Sugestivní.“ „Věčně ji pálí žáha, když se směje nebo zakašle, trpí drobnými úniky moči a taky má výtok.“ „Tohle ti vykládá?“ zvolá Lumír. „Studentky se ti svěřujou, že maj výtok?!“ Pes je tázavě pozoruje. „Mně neříká nic. Říká to Lucii. A moje vlastní žena je také těhotná.“ „Lucii! Poslední dobou neslyšim o nikom jinym než o Lucii. Kdo to sakra je?“ „To by byl dlouhý příběh. Obávám se, že tobě by navíc připadal kýčovitý.“ „Taky se obávám.“ „Takže se musíš spokojit s holou informací: Lucie chodí s Aničkou na předporodní kurz, aby se tam necítila sama. Všechny ostatní matky tam totiž berou své partnery.“ „Je mi známo.“ Oskar zavrtí hlavou, roztáhne prsty levé ruky a projede jimi srst na hřbetě Lumírova psa. „A je ti známo i to, že na tom momentálně není psychicky zrovna dobře?“ Oba je oslní protijedoucí auto. Lumír mlčí. „A co mám podle tebe dělat?!“ zvolá nakonec. /104/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179777