látkou, podléhaly optické iluzi, že je nikdo z cestujících neslyší — přičemž Šarlotina nedoslýchavost celou situaci ještě zhoršovala. „Já tě neslyším,“ stěžovala si Šarlota téměř plačky. „Vezmu si naslouchátko.“ „Řekla jsem, žádné naslouchátko!“ křičela Helga. Cestující se po sobě dívali. „Když já tě neslyším!“ „Ptala jsem se tě, čím ten tvůj svetr tak strašně smrdí?“ opakovala popuzeně Helga. „To je zlej sen,“ šeptala Denisa Irmě. „To nesmrdí ten svetr — to smrdí ty kuličky proti molům,“ vysvětlovala Šarlota. „To mi neříkej, že to takhle načichne?“ „Nenačichne. Jsou tady v kapse. Hele...“ Max měl pocit, že slyší, jak Helga vzdychla. „Šarloto?“ řekla teprve po chvíli. „Ty si vezeš do Itálie kuličky proti molům?“ „No…“ „A na co?!“ vybuchla Helga. „Copak jsou u moře moli?!“ „Nejsou?“ řekla Šarlota plaše.
Nečekané drama Hned vzápětí Šarlota zděšeně vykřikla. „Co je?“ řekl Karel, aniž se ohlédl. Volant svíral mnohem pevněji než předtím. Jeho oči rychle pátraly po nějakém nebezpečí. Také účastníci zájezdu se polekaně rozhlíželi v očekávání nějaké strašlivé srážky. Vpředu byl však jen jediný vůz, jehož červená koncová světla se navíc spíše vzdalovala, než přibližovala. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179771
„Ženská,“ řekl řidič s úlevou. „Víte, jak jsem se lek?“ „Co je?!“ vykřikla Pamela v opožděném, ale půvabném úleku. Než se Helga vymotala ze záhybů látek a než rozsvítila obě čtecí lampičky, domníval se Max, že je mrtvá. Šarlota si chvějícími prsty nasazovala naslouchátko. Skutečnost, že to dělá naprosto veřejně, svědčila o tom, že se stalo něco skutečně vážného. V jejím obličeji byl výraz jakéhosi strašlivého provinění. „Co se stalo?“ řekla Pamela s obavou v hlase. Zrovna teď se musí něco stát. Teď, když má přijít její velká chvíle. Cestující napjatě vyčkávali. Šarlotiny rty se pohybovaly, ale slova nebylo slyšet. „Nikdo ti nerozumí,“ řekla Helga posměšně. Obrátila se k cestujícím a s úsměvem nevěřícně zavrtěla hlavou: Viděli jste někdy něco takového? Nejdřív křičí, všechny nás vzbudí — a pak se ani neumí vymáčknout. Její úsměv vehnal Šarlotě slzy do očí. „Holka, prosím tebe, nebul,“ řekla Helga. „Radši jim to konečně řekni.“ Šarlotin vzlyk přešel v plačtivý šepot. „Ztratila pas,“ informoval svého otce polohlasem Jára, který seděl nejblíž. „Ztratila pas!“ vykřikla Jituš. „Náš kluk jí rozuměl!“ „No tě prsk,“ řekl Láďa. „Tak to teda madam dojela,“ řekl Jarda. Pamela na Šarlotu vyčítavě pohlédla. „Vy jste ztratila pas?“ řekla. „A kde?“ „Já nevím,“ plakala Šarlota. „Neví,“ řekl Jára hodně hlasitě. Připadal si důležitý. Ještě nikdy v životě si takhle důležitý nepřipadal. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179771
„Jak to, že nevíš?“ řekla Helga. Zvýšila hlas: „No jak to, že nevíš?“ „Já nevím,“ plakala Šarlota. „Kde jste ho měla?“ řekla Olga, ale Šarlota ji neslyšela. „Kdes ho měla?“ řekla Helga. „V kabelce — mělas ho v kabelce?“ „Já nevím!“ vzlykala Šarlota. „Přece víš, kde jsi měla pas!“ rozčílila se Helga. S tou ženskou to už opravdu dál nejde, pomyslela si. „Tak to můžem rovnou na konzulát,“ řekl pochmurně Jarda. Cestující se polekaně zaobírali představou neplánované zajížďky kamsi na konzulát. „Moment,“ řekla Jolanina matka, „dám vám adresu.“ „Proboha mami!“ řekla Jolana. Matka ji nevnímala, neboť soustředěně listovala v jednom ze svých četných průvodců: „Tady je to,“ řekla Pamele. „Zapíšete si to? Je tu i telefon a fax.“ „Mami!“ řekla Jolana důrazně. „Počkej s tím, prosím tě.“ „Napiješ se?“ dotazoval se Jolany otec. Podával jí láhev. Na usmířenou. „Ne!“ Pamela přemýšlela: je třeba zjistit, kde paní Šarlota pas měla a kdy a kde ho vyndavala. Zaváhala, zda má použít palubní mikrofon — lákalo ji to, ale bála se, že by to mohlo působit přehnaně. „Paní Šarloto,“ řekla tedy velmi hlasitě, „měla jste váš pas v kabelce? Odpovězte nám, prosím.“ Líbilo se jí, jak je rozhodná a zdvořilá. Zatímco čekala na Šarlotinu odpověď, zalétla pohledem k Maxovi. „Mám někde zastavit?“ zeptal se řidič. Usmála se na něho. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179771