látkou, podléhaly optické iluzi, že je nikdo z cestujících neslyší — přičemž Šarlotina nedoslýchavost celou situaci ještě zhoršovala. „Já tě neslyším,“ stěžovala si Šarlota téměř plačky. „Vezmu si naslouchátko.“ „Řekla jsem, žádné naslouchátko!“ křičela Helga. Cestující se po sobě dívali. „Když já tě neslyším!“ „Ptala jsem se tě, čím ten tvůj svetr tak strašně smrdí?“ opakovala popuzeně Helga. „To je zlej sen,“ šeptala Denisa Irmě. „To nesmrdí ten svetr — to smrdí ty kuličky proti molům,“ vysvětlovala Šarlota. „To mi neříkej, že to takhle načichne?“ „Nenačichne. Jsou tady v kapse. Hele...“ Max měl pocit, že slyší, jak Helga vzdychla. „Šarloto?“ řekla teprve po chvíli. „Ty si vezeš do Itálie kuličky proti molům?“ „No…“ „A na co?!“ vybuchla Helga. „Copak jsou u moře moli?!“ „Nejsou?“ řekla Šarlota plaše.
Nečekané drama Hned vzápětí Šarlota zděšeně vykřikla. „Co je?“ řekl Karel, aniž se ohlédl. Volant svíral mnohem pevněji než předtím. Jeho oči rychle pátraly po nějakém nebezpečí. Také účastníci zájezdu se polekaně rozhlíželi v očekávání nějaké strašlivé srážky. Vpředu byl však jen jediný vůz, jehož červená koncová světla se navíc spíše vzdalovala, než přibližovala. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179771