„Přijměte mou úlitbu, bozi,“ řekl. Kvido s matkou na sebe pohlédli. Babička spala. „Prosím,“ řekl otec naléhavě. „Tak dost,“ řekla Kvidova matka. „Že nám babička zatáhla do rodiny nadpřirozeno, to víme. Nečekala bych ale, že se jím jako první nechá inspirovat největší rodinný racionalista.“ „Nezbývá mu nic jiného,“ řekl Kvidův otec. „Je tu pět let, dělá práci středoškoláka a bere devatenáct stovek.“ Paco se zdvihl od nových hraček. „Dej balón!“ žádal. Jeho otec mu ho hodil. „Mám červený diplom, státnice z angličtiny a němčiny, doporučení z Akademie, pětiletou praxi, VUML, psa a syna, kterej recituje,“ řekl. „Ještě se naučím hrát tuhletu kolektivní míčovou hru a končím.“ „On snad to LSD vážně sehnal!“ zvolala Kvidova matka. Kvidův otec nevěnoval její poznámce pozornost. „Neznáš aspoň pravidla?“ obrátil se na staršího syna. „Potřeboval bych si pár věcí ujasnit — hraní rukou, ofsajdy a tak.“ „Pravidla celkem znám,“ řekl Kvido. Tvářil se poněkud užasle, ale chápal, že to otec bůhvíproč myslí vážně, a chtěl mu pomoci. „Sledoval jsem kluky ve škole.“ „To je skvělé. Myslíš, že by sis zítra pro mě našel chvilku?“ Kvido horlivě přikývl. „Jasně,“ řekl. „Odpoledne na Boží hod jsme šli poprvé trénovat,“ vyprávěl Kvido. „Problém byl, že otec neměl — jako ostatně snad nikdy v životě, nepočítám-li období školní docházky a vojenské služby — ani tepláky, ani jakoukoli sportovní obuv, takže si musel vzít svetr, manšestrové
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179768