4. Novověk aneb zrození nové éry
4.9.2. Japonské otevření se světu a čínská bezvýznamnost Japonsko bylo po dlouhá staletí izolováno od okolního světa. V zemi sice vládl formálně císař (tzv. mikádo), ale fakticky ovládali zemi šógunové – vojenská šlechta. Tlak světových velmocí, které chtěly do Japonska proniknout obchodně, způsobil občanskou válku, v níž byla moc šógunů zlomena. Druhá pol. 19. st. pak byla ve znamení reformní vlády císaře Mucuhita, která vstoupila do historie jako „reformy Meidži“. Během nich se Japonsko otevřelo a kulturně i společensky se přiblížilo Západu. Došlo nejen ke změně v oblékání, ale také ke konstitucionalizaci, modernizaci armády, budování infrastruktury, zakládání bank a zahájení podnikání. Ekonomický vzestup vytvořil nezbytný předpoklad pro územní a mocenskou expanzi Japonska, které na přelomu 19. a 20. st. vedlo války s Čínou a následně i s Ruskem (1904–1905), během nichž získal ostrovní stát mj. Koreu. Do 20. st. vstoupilo Japonsko jako jedna ze světových velmocí. S japonským rozmachem ostře kontrastuje slabost Číny. Tamní císaři nebyli schopni kontrolovat celou rozlehlou zemi a ovládli fakticky jen území kolem Pekingu. V odlehlých provinciích si „stát ve státě“ vytvářeli mandaríni – císařští úředníci. Vnitřních rozporů a ekonomické zaostalosti agrární země využívaly mocnosti pro své zájmy. Čína s nimi vedla řadu neúspěšných válek, s Brity např. tzv. opiové. V roce 1900 došlo v zemi k velkému „povstání boxerů“ proti cizincům, které bylo ale utopeno v krvi. Nespokojený lid o pár let později povstal proti vlastní vládě, kterou svrhl a vyhlásil republiku (1912). Ale i čínská republika zůstala velmi slabá.
4.9.3. Příčiny a důsledky moderního kolonialismu Snaha získat strategické opěrné body a nová odbytiště, touha po nerostném bohatství a levné pracovní síle dovedly světové velmoci mezi léty 1880–1914 k dobývání nových území v Africe, Asii a Oceánii. Vznikl tak nový koloniální systém, kterému vévodila Velká Británie, jež měla vedle dominií (Austrálie, N. Zéland, Kanada, později Jihoafrická unie) i celou řadu korunních kolonií, z nichž byla nejdůležitější Indie. V Africe se pak Britové snažili ovládnout územní pás ze severu na jih, což vedlo k vítěznému střetu s Francií, která se snažila ovládnout území od západu Afriky na východ. Zlatonosná a diamantová ložiska na jihu Afriky se stala příčinou střetu Britů a Búrů, kteří byli v tzv. búrské válce (1899–1902) poraženi a ztratili území dnešní JAR. Do Afriky však pronikaly i další státy: Německo, Itálie, Belgie, Portugalsko či Španělsko. Jedinými svobodnými státy tak zůstala Libérie a Habeš. Důsledkem kolonialismu nebylo jen vytvoření nových míst mocenských střetů, zánik celé řady kmenů, drancování přírodního bohatství obsazených zemí, ale také položení základů státní správy a infrastruktury či částečné řešení složitých sociálních problémů velmocí.
Nezapomeňte Zatímco Japonsko a USA zažily v 2. pol. 19. st. ekonomický a mocenský vzestup, tak Čína byla bezvýznamná a Rusko zaostalé. A to i přes jisté reformy, které provedli Alexandr II. (zrušení nevolnictví) a Mikuláš II. (zřízení parlamentu).
Četli jste pozorně? 1. Které tvrzení je pravdivé? a) Americká občanská válka vypukla kvůli neochotě severních států zrušit otroctví. b) Monroova doktrína odmítala vměšování Evropy do amerických záležitostí a naopak.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179697