Společenské vědy v kostce pro SŠ
Filozofie d) díky neobratnosti a slabosti některých občanů 9. Které z následujících děl Immanuel Kant nenapsal? a) Kritika čistého rozumu b) Kritika soudnost c) Kritika práva d) Kritika praktického rozumu 8. Filozofie 19. století Německá klasická filozofie rozpracovává Kantovu myšlenkovou linii: Já (tvůrčí) – svoboda (kam přesahuje Já) – dějiny(ve kterých se uskutečňuje svoboda) Johan Gottlieb Fichte (1762–1814) byl proslaven svými spisy Pokus o kritiku všeho zjevení a O důvodu naší víry v boží vládu na světě (vynesly mu pověst ateisty), základní pojmy své filozofie vysvětlil ve spisech O pojmu vědosloví neboli takzvaná filozofie a Základ veškerého vědosloví (1794, vědosloví znamená totéž co transcendentální filozofie u Kanta), jeho základní přístup je idealistický, protože vyjde-li z bytí věcí, nebude z něho nikdy moci vyložit, jak je možné jejich vědomí, vycházíme-li z myšlení, lze z něho vyvodit naše představy o věcech, tedy naši zkušenost základní Fichteho myšlenky: politologické: ve svých dílech Přednášky o pojmu člověka (1800), Základy přirozeného práva podle principů vědosloví (1796) a Uzavřený obchodní stát (1800) dospívá k myšlence socialistického uspořádání státu Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775–1854) vydal spisy Ideje k filozofii přírody (1797) a O světové duši (1798), ve kterém se pokusil současné poznámka přírodovědné poznatky uvést v přírodně filozofický Schelling obdivoval Fichta, vykládal systém, na základě těchto spisů byl přijat jako jeho myšlenky, které studoval, mimořádný profesor na univerzitě v Jeně, zde vytvořil například v díle Základy vědosloví, První náčrt systému přírodní filozofie (1799), Systém Schelling si rychle osvojoval nové objevy z chemie, biologie, medicíny, transcendentálního idealismu (1800), Výklad mého nauky o elektřině (Ideje k filozofii filozofického systému vcelku (1801) přírody (1797) jeho další dílo Filozofická bádání o podstatě lidské svobody (1809) je svědectvím o mysticko náboženském odklonu od Kanta a Fichta Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) využil ke svým studiím v Jeně dědictví po otci, sám pak v Jeně také přednášel, byl redaktorem a rektorem gymnázia v Norimberku, na katedře filozofie v Heidelbergu a v Berlíně učil základní filozofické disciplíny, filozofii práva, umění, náboženství, filozofii dějin a dějiny filozofie Hegelova filozofie je formulována velmi složitě, snaží se vypracovat dialektickou metodu, která by vedla k vytvoření jednotného filozofického systému H. navazuje na Fichteho učení o pozici Já (teze) a Ne – Já (antiteze), které nemohou setrvávat jako vzájemně se vylučující se protiklady, Já klade proti částečnému Já částečné Ne – Já, tvrdí, že se vzájemně nevylučují (synteze) H. navazuje také na Schellingovo učení o polaritě, kdy učí, že dynamický proces čerpá svůj pohyb ze vzájemného přitahování protikladných pólů (to platí pro vědomí i pro přírodní vědy – viz. např. magnetické jevy) H. rozšířil pojetí synteze tak, že ho posunul do vyšší jednoty, kde se nejeví teze a antiteze jako své protiklady veškerý světový proces je seberozvíjením ducha, úkolem filozofie je sledovat toto rozvíjení myšlením vývoj ducha se děje podle zákona dialektiky ve třech vývojových stupních: 1. stádium – světový duch je ve stavu bytí o sobě (filozofie, která jej zkoumá – logika)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179688