Společenské vědy v kostce pro SŠ
Filozofie d) díky neobratnosti a slabosti některých občanů 9. Které z následujících děl Immanuel Kant nenapsal? a) Kritika čistého rozumu b) Kritika soudnost c) Kritika práva d) Kritika praktického rozumu 8. Filozofie 19. století Německá klasická filozofie rozpracovává Kantovu myšlenkovou linii: Já (tvůrčí) – svoboda (kam přesahuje Já) – dějiny(ve kterých se uskutečňuje svoboda) Johan Gottlieb Fichte (1762–1814) byl proslaven svými spisy Pokus o kritiku všeho zjevení a O důvodu naší víry v boží vládu na světě (vynesly mu pověst ateisty), základní pojmy své filozofie vysvětlil ve spisech O pojmu vědosloví neboli takzvaná filozofie a Základ veškerého vědosloví (1794, vědosloví znamená totéž co transcendentální filozofie u Kanta), jeho základní přístup je idealistický, protože vyjde-li z bytí věcí, nebude z něho nikdy moci vyložit, jak je možné jejich vědomí, vycházíme-li z myšlení, lze z něho vyvodit naše představy o věcech, tedy naši zkušenost základní Fichteho myšlenky: politologické: ve svých dílech Přednášky o pojmu člověka (1800), Základy přirozeného práva podle principů vědosloví (1796) a Uzavřený obchodní stát (1800) dospívá k myšlence socialistického uspořádání státu Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775–1854) vydal spisy Ideje k filozofii přírody (1797) a O světové duši (1798), ve kterém se pokusil současné poznámka přírodovědné poznatky uvést v přírodně filozofický Schelling obdivoval Fichta, vykládal systém, na základě těchto spisů byl přijat jako jeho myšlenky, které studoval, mimořádný profesor na univerzitě v Jeně, zde vytvořil například v díle Základy vědosloví, První náčrt systému přírodní filozofie (1799), Systém Schelling si rychle osvojoval nové objevy z chemie, biologie, medicíny, transcendentálního idealismu (1800), Výklad mého nauky o elektřině (Ideje k filozofii filozofického systému vcelku (1801) přírody (1797) jeho další dílo Filozofická bádání o podstatě lidské svobody (1809) je svědectvím o mysticko náboženském odklonu od Kanta a Fichta Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) využil ke svým studiím v Jeně dědictví po otci, sám pak v Jeně také přednášel, byl redaktorem a rektorem gymnázia v Norimberku, na katedře filozofie v Heidelbergu a v Berlíně učil základní filozofické disciplíny, filozofii práva, umění, náboženství, filozofii dějin a dějiny filozofie Hegelova filozofie je formulována velmi složitě, snaží se vypracovat dialektickou metodu, která by vedla k vytvoření jednotného filozofického systému H. navazuje na Fichteho učení o pozici Já (teze) a Ne – Já (antiteze), které nemohou setrvávat jako vzájemně se vylučující se protiklady, Já klade proti částečnému Já částečné Ne – Já, tvrdí, že se vzájemně nevylučují (synteze) H. navazuje také na Schellingovo učení o polaritě, kdy učí, že dynamický proces čerpá svůj pohyb ze vzájemného přitahování protikladných pólů (to platí pro vědomí i pro přírodní vědy – viz. např. magnetické jevy) H. rozšířil pojetí synteze tak, že ho posunul do vyšší jednoty, kde se nejeví teze a antiteze jako své protiklady veškerý světový proces je seberozvíjením ducha, úkolem filozofie je sledovat toto rozvíjení myšlením vývoj ducha se děje podle zákona dialektiky ve třech vývojových stupních: 1. stádium – světový duch je ve stavu bytí o sobě (filozofie, která jej zkoumá – logika)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179688
2. stádium – duch je ve stavu „zvnějšnění“ do formy přírody, která je určována časem a prostorem (zkoumá jej filozofie přírody) 3. stádium – duch se vrací ze sebeodcizení k sobě samému, duch je bytí o sobě a pro sebe (studuje jej filozofie ducha, která zkoumá říši ducha, který stojí nad přírodou) Hegel jej rozděluje do 3 stupňů: subjektivní duch – život individua objektivní duch – etika, do které spadá společnost, zajímavost stát, dějiny, zde studuje jednání světového ducha, který jedná skrze jednotlivce i naše soudy vznikají dialekticky – absolutní duch oba předchozí přesahuje opět ve při zkoumání teze a antiteze je závěr určitým více než kompromisem mezi třech stupních: umění, náboženství a filozofie oběma extrémy přípravnou fázi Hegelovy filozofie tvoří spis Fenomenologie ducha (rozebírá, jak se duch – vědomí – vyvíjí ve svých vlastních projevech, 1806), v ucelené podobě pak nacházíme jeho učení v dílech Logika jako věda (Věda o logice, 1812–16), Encyklopedie filozofických věd (1817) a Základy filozofie práva (1831)
poznámka pozitivní = něco skutečného, něco, co je smysluplné, užitečné, to, co můžeme jednoznačně definovat
Pozitivismus je filozofický směr, který odmítá metafyziku, vychází z daností, faktů (z pozitivního) a odmítá jako zbytečná všechna tázání, která toto „pozitivní“ překračují, omezuje filozofii a vědu na říši jevů Auguste Comte (1798–1857) – francouzský filozof, který za rozhodující znak vyspělosti té které epochy považoval vědění, z tohoto hlediska se mu vývoj lidstva rozpadal do 3 stádií: teologické (bájeslovné) – člověk hledá absolutní poznání, věří, že za každým procesem je nějaká nadpřirozená síla (bytost), toto období se ještě dále poznámka může členit na: animistické, polyteistické a monoteidílo A. Comta: Plán naléhavých stické vědeckých prací nutných metafyzické – v němž jsou nadpřirozené principy k reorganizaci společnosti (1822), Systém pozitivní filozofie (1824), nahrazeny abstraktními, pojmy rozumovými Kurs pozitivní filozofie (1830–1842) konstrukcemi pozitivní – již nepátrá po původci a cíli veškerého bytí, ale pozoruje a vlastním rozumem poznává zákony podobnosti daných faktů dále Comte pracoval na klasifikaci věd, které řadí takto: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie (kterou dělí na sociální statiku a dynamiku) Herbert Spencer (1820–1903) v dílech Teorie populace a Vývojová hypotéza několik let před Darwinem rozpracoval myšlenku vývoje a přežití nejzdatnějších, v Principech psychologie (1855) aplikoval evoluční princip na vývoj ducha Německý materialismus se začíná rozvíjet v souvislosti se spory o náboženství David Friedrich Strauss (1808–1874) kritizuje církevní víru argumenty historickokritickými, evangelia jsou podle něj mýty, sám se hlásí k panteismu v dílech Život Ježíšův (1835), Křesťanská věrouka, její historický vývoj a zápas s moderní vědou (1840), Stará a nová víra (1872)
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179688
Společenské vědy v kostce pro SŠ
Filozofie Ludwig Feuerbach (1804–1872) kritizoval náboženství především z psychologického směru, vysvětluje vznik náboženství z lidské přirozenosti, z egoismu člověka a jeho touhy po blaženosti (v dílech Podstata křesťanství (1841) a Theogonie (původ bohů, 1857) Karel Marx (1818–1883) – stoupenec levicového křídla novohegelovství, pocházel z Trevíru, studoval práva, emigroval do Paříže a později do Bruselu, kde ve spolupráci s Engelsem (1820 – 1895) vzniká Německá ideologie (1845), zabývali se mezinárodní politikou, vstoupili do Svazu komunistů, napsali Komunistický manifest (1848), do kterého vložili základní body marxistického socialismu později v Londýně se Marx soustředil především na ekonomii (národohospodářství), a to v díle Kapitál (1. svazek r. 1867) – jedním z hlavních pojmů, kterému se Marx věnuje je odcizení, které chápe jako projev falešného vědomí, které nemůže být překonáno pouze na úrovni teorie a poznání, ale prakticky (revoluční změnou výrobních a dalších vztahů), odcizení je důsledkem námezdní práce v kapitalismu Marx vytváří materialistické pojetí dějin (historický materialismus), ekonomické výrobní síly společnosti se dostávají do rozporu s výrobními vztahy a tento rozpor vede vždy ke změně výrobních podmínek, s ním se mění nadstavba: vztahy politické, právní, náboženské, kulturní atd., teprve v okamžiku, kdy bude zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, budou zrušeny i antagonistické (nepřátelské) vztahy ve společnosti, bude zahájena beztřídní společnost, která vyústí v komunismus další vývoj marxismu probíhal ve dvou liniích: „revizionistický“ socialismus sociálně demokratických stran, který chce uskutečnit socialistický řád pozvolnou cestou revoluční komunismus, který je rozvíjen leninismem (marxismus doplněný Leninem o taktiky proletářské revoluce) a stalinismem (který upevňuje bolševickou moc v jednom státě a ovlivňuje státní zřízení i v dalších zemích) Iracionalismus Arthur Schopenhauer (1788–1860) se pokoušel poznámka pomocí iracionalismu překonat Hegelův objektivismus, stěžejní Schopenhauerovo dílo: v návaznosti na Kanta rozlišoval svět o sobě (svět vůlí) Svět jako vůle a představa a svět tak, jak je pro nás, propojuje je však společným principem svět vůlí – všechno v přírodě i v nás přistupuje k objektivizaci a sebeprosazení, bezprostřední objektivizací vůle jsou ideje, které se realizují jako dílčí jevy, z jevů utváříme naši představu světa, ideje lze nahlížet např. v umění (zvláště v hudbě), vůle jako světový princip je nekončícím puzením – což vede k tomu, že náš pobyt na světě je utrpením (nouze, osamění, nuda), které lze zmírňovat pomocí: etické cesty: askeze (křesťanská, buddhistická atd.) a filozofické kontemplace estetické cesty: člověk se může stát čistým poznávacím subjektem oproštěným od vůle, poznáním, v němž je mu to umožněno, je umění Sören Kierkegaard (1813–1855) – dánský filozof, teolog a spisovatel, jehož tvorbu jistě ovlivnily jeho životní poznámka osudy Kierkegaard kritizuje, že v jeho současnosti je lidská existence se dle Kierkegaarda vyznačuje každý křesťanem, aniž by byl křesťanem radikální osamoceností a nutností neustále volit, skutečným, kritizuje průměrnou aniž by se mohla při rozhodování opřít o určující a nudnou „poloexistenci“, jakou fakta, toto rozhodování přináší do života nejistotu, nabízí moderní civilizace, kritizuje úzkost a rozčarování odcizení, stádní životní způsob, neaktivní přežívání jistoty může člověk nalézt ve víře v Boha, ovšem
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179688