Když jsem ji hned druhý den po ránu potkala, opět tím svým roztomilým způsobem a se zářícíma očima zdravila: Dobrý den. A já si kňučím, jaký jsem chudák, když si klíďo můžu vzít plavky, dle chuti jednodílné nebo dvojdílné, a můžu sama vyrazit do bazénu. Pouze tak perfektně se přemístit někam, kde na mě nikdo nemůže, neumím. Snažím se tuto rádoby vtipnou historku vyprávět jedné kamarádce, která posmutnělá a pobledlá sedí naproti mně. Některým slabším povahám chvíli trvá, než se vzpamatují z všudypřítomných vozíčkářů a my, se jim to snažíme ulehčit, protože už to jako žádné trauma nevnímáme. Jenže tentokrát ani toto nepomáhá. „Stalo se něco?“ ptám se opatrně. „Ale ne,“ zní nepřesvědčivá odpověď. „Jestli ti to tady nedělá dobře, můžeme jít třeba do lesa. Na kraji jsou lavičky, můžeme si sednout tam.“ (Proč pořád i vozíčkáři říkají půjdeme, místo pojedeme, sedneme, když už sedíme, přijdeme, místo přijedeme, fakt nevím.) „Zůstaneme tady, je to tu dobrý. Mám starosti, ale nechci tě tím zatěžovat, máš toho sama dost.“ „Jen zatěžuj. Nic člověka nepotěší jako neštěstí druhého,“ snažím se být za každou cenu vtipná. „Zavřeli bráchu.“ Pokus o vtip nevyšel. Nejraději bych si dala pár facek. „Proč?“ Znám ho jako milého bezvadného kluka a přijde mi to jako úplná blbost.
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179602