Když jsem ji hned druhý den po ránu potkala, opět tím svým roztomilým způsobem a se zářícíma očima zdravila: Dobrý den. A já si kňučím, jaký jsem chudák, když si klíďo můžu vzít plavky, dle chuti jednodílné nebo dvojdílné, a můžu sama vyrazit do bazénu. Pouze tak perfektně se přemístit někam, kde na mě nikdo nemůže, neumím. Snažím se tuto rádoby vtipnou historku vyprávět jedné kamarádce, která posmutnělá a pobledlá sedí naproti mně. Některým slabším povahám chvíli trvá, než se vzpamatují z všudypřítomných vozíčkářů a my, se jim to snažíme ulehčit, protože už to jako žádné trauma nevnímáme. Jenže tentokrát ani toto nepomáhá. „Stalo se něco?“ ptám se opatrně. „Ale ne,“ zní nepřesvědčivá odpověď. „Jestli ti to tady nedělá dobře, můžeme jít třeba do lesa. Na kraji jsou lavičky, můžeme si sednout tam.“ (Proč pořád i vozíčkáři říkají půjdeme, místo pojedeme, sedneme, když už sedíme, přijdeme, místo přijedeme, fakt nevím.) „Zůstaneme tady, je to tu dobrý. Mám starosti, ale nechci tě tím zatěžovat, máš toho sama dost.“ „Jen zatěžuj. Nic člověka nepotěší jako neštěstí druhého,“ snažím se být za každou cenu vtipná. „Zavřeli bráchu.“ Pokus o vtip nevyšel. Nejraději bych si dala pár facek. „Proč?“ Znám ho jako milého bezvadného kluka a přijde mi to jako úplná blbost.
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179602
„Blbeček půjčil nějakému svému spolužákovi garáž. Chtěl to prý na uskladnění věcí z jeho bytu, než se přestěhuje. Ten gauner s nějakou partou kradl po celé republice a ty kradené věci se našli v té garáži. Pozavírali je všechny i s tím naším ňoumou. Už je tam přes tři měsíce, je to strašný. Máti se zhroutila, otec byl na infarkt, manželka na Bohnice. Snad ho už pustí, advokát má snad kilový spis o tom, že v dobách krádeží byl někde úplně jinde.“ „Nedovedu si představit, že bych byla nevinně zavřená! To musí být příšerný!“ valím na ni vyděšeně oči. „Víš, jak se to říká: Vězení je pro každého.“ Chvíli mlčky sedíme a z toho, že bych se mohla do takové situace dostat já, mi jde mráz po zádech. „To bych asi nepřežila…“ prohodím si spíše pro sebe. „Ale přežila. Když jsi přežila vozík. Vozík je taky přece pro každého.“
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179602
Kapitola třináctá HNUSNEJ HUMOR Stará pravda říká: Na horním toku a v nemoci jsou si všichni rovni. Zas tak úplně doslova bych to nebrala. Když jste dřevo háček, kormidlování lodi jste viděli leda v televizi, tak se pravděpodobně cvaknete. Ovšem dobrá loď vám může hodně pomoct. Zdraví je to nejcennější, co člověk má, a tak je naprosto pochopitelné, že někteří pacienti, kteří disponují větším množstvím peněz, usilují o to, použít je ke zkvalitnění vlastní péče. Jeden můj jmenovec, který se při lyžovačce ve Švýcarských Alpách zranil tak těžce, že skončil na vozíku, mně vyprávěl, jak vyvedli z míry personál pražské nemocnice. „Ptal jsem se, jestli nemají nějaký ten VIP pokojíček. Dívali se na mě, jestli nemám navíc úraz hlavy. Tak jsme si s Honzou napsali fixou na dno krabice: „VIP – pokoj, požadujeme VIP – služby.“ „A jaký byly ty VIP služby?“ „No pořád stejný! Dělali, že neumějí číst.“ Je to ovšem jeden z těch pacientů, kteří se rvou, co jim síly stačí, a v koutě ho kňučet určitě nenajdete. Každý se snaží ten svůj pobyt v rehabilitačním ústavu přežít v co možná nejlepší kondici a šrámy na dušičce utržit v co nejmenším rozsahu. Každý dělá to, co je mu vlastní tak jako v životě tam venku a stejně jako tam venku,
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179602