Znamenalo to mít v létě pootevřená okna jen do té míry, aby se Gustav neprotáhl. A také zavřené dveře a pořád si dávat pozor, kde ten pitomej kocour je. Gustíka naše věčné pronásledování přestalo bavit, urazil se a ubytoval se v koši ve dřevníku, na jehož stříšku jsem mu dávala misky s jídlem, aby mu je pes nesežral. Léto jsme pak už přežili bez úhony, akorát sousedka si pořád stěžovala, že se k nim cpe do baráku „nějakej strakatej kocour“.
93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179480