„Říká kdo?“ zeptal se Cash. „Vidíš?“ otřel si Felix zlostně nos. „Jakej to má smysl pátrat po velrybách, když tady nejsou?“ „Řekl bych, že tohle musí posoudit kapitán,“ prohlásil Cash a s klidným úsměvem odešel. „Asi šel Raineymu líbat prdel,“ zavrčel John Copper. „Měl by si dávat pozor na hlavu, až budu tam nahoře.“ Felix si zlostně odplivl na palubu a s vidinou dvou hodin na stěžni se s námahou začal šplhat nahoru. „V těchhle vodách žádný velryby nejsou,“ zopakoval John Copper. „Říká kdo?! Říká kdo?! Proctor? Ten neví nic. V těchhle vodách žádný velryby nejsou.“ A kam až naše oči dohlédly, tak taky žádné nikde nebyly, a to až po Kapverdy. Do té doby jsem se do námořnického života stačil zamilovat. Tu a tam jsem si v noci uvědomil, že jsem se konečně dostal na místo, kam mě to od narození táhlo. Kajuta na přídi mi byla druhým lůnem a já nechtěl být nikde jinde, ani v mezipalubí, kde bydlel Dan, přestože ten obědval poblíž kuchyně. Mezipalubí se nachází příliš blízko ke kapitánovi a jeho pobočníkům, člověk si tam musí dávat bacha. V kajutě pro posádku jsme se měli nejlíp. Byl tam s námi Sam, který uměl strašidelné písně, a chlapec z mysu Cod jménem Simon Flower, který hrál na housle. Neustále jsme si povídali a nad hlavami se nám mísila oblaka a proužky kouře. A v těch oblacích a proužcích jsem viděl modré světy, mlhavé pahorkatiny a věčně proměnlivou krajinu, až jednoho časného rána čtrnáct dní od domova zazněl z výšky od hlídkujícího Gabriela výkřik: „Země na dohled!“, a tu se ty světy zjevily na horizontu a byly stejně skutečné jako dřevo pod mýma nohama. Vysoké modré hory, množství vrstev nachové a šedé a purpurové barvy tyčící se k nebi. Utíkal jsem si pro dalekohled, pro Danův dalekohled. Azory byly překrásné. Počasí bylo mírné, příjemné a teplé. Zakotvili jsme u města Horta na ostrově
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179323