„Říká kdo?“ zeptal se Cash. „Vidíš?“ otřel si Felix zlostně nos. „Jakej to má smysl pátrat po velrybách, když tady nejsou?“ „Řekl bych, že tohle musí posoudit kapitán,“ prohlásil Cash a s klidným úsměvem odešel. „Asi šel Raineymu líbat prdel,“ zavrčel John Copper. „Měl by si dávat pozor na hlavu, až budu tam nahoře.“ Felix si zlostně odplivl na palubu a s vidinou dvou hodin na stěžni se s námahou začal šplhat nahoru. „V těchhle vodách žádný velryby nejsou,“ zopakoval John Copper. „Říká kdo?! Říká kdo?! Proctor? Ten neví nic. V těchhle vodách žádný velryby nejsou.“ A kam až naše oči dohlédly, tak taky žádné nikde nebyly, a to až po Kapverdy. Do té doby jsem se do námořnického života stačil zamilovat. Tu a tam jsem si v noci uvědomil, že jsem se konečně dostal na místo, kam mě to od narození táhlo. Kajuta na přídi mi byla druhým lůnem a já nechtěl být nikde jinde, ani v mezipalubí, kde bydlel Dan, přestože ten obědval poblíž kuchyně. Mezipalubí se nachází příliš blízko ke kapitánovi a jeho pobočníkům, člověk si tam musí dávat bacha. V kajutě pro posádku jsme se měli nejlíp. Byl tam s námi Sam, který uměl strašidelné písně, a chlapec z mysu Cod jménem Simon Flower, který hrál na housle. Neustále jsme si povídali a nad hlavami se nám mísila oblaka a proužky kouře. A v těch oblacích a proužcích jsem viděl modré světy, mlhavé pahorkatiny a věčně proměnlivou krajinu, až jednoho časného rána čtrnáct dní od domova zazněl z výšky od hlídkujícího Gabriela výkřik: „Země na dohled!“, a tu se ty světy zjevily na horizontu a byly stejně skutečné jako dřevo pod mýma nohama. Vysoké modré hory, množství vrstev nachové a šedé a purpurové barvy tyčící se k nebi. Utíkal jsem si pro dalekohled, pro Danův dalekohled. Azory byly překrásné. Počasí bylo mírné, příjemné a teplé. Zakotvili jsme u města Horta na ostrově
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179323
Faial. Viděl jsem bílé domy a kostelní věž a masivní kužel hory, která se hrdě tyčila na pozadí jasné oblohy a kolem jejíhož úpatí se těsnaly načechrané bílé oblaky. Nikdy předtím jsem žádnou horu neviděl a tohle byla sopka. Gabriel ukázal prstem: „Pico Alto.“ Už ji znal. Ale nebyla na tomto ostrově, byla za mořem, i když se zdála být tak blízko, že by nás všechny mohla pozřít do svého rozpáleného jícnu. Poznamenal jsem něco o tom, jak je zvláštní, že lidi klidně žijí v blízkosti něčeho takového a přitom vědí, že to může zničehonic bouchnout a všechny je utopit v popelu a žáru, ale on se jen zasmál a dloubl do mě loktem. „A svět se točí dál,“ řekl. Za městem čněl vysoký šedý útes. Dostal jsem se do cizích zemí, pomyslel jsem si. Tam, kde začínají cizí jazyky, neznámé způsoby, kde hory chrlí dým a oheň, a dokonce i země pod nohama je odlišné podstaty. Nakoupíme zeleninu a prasata na sádlo, oznámil nám kapitán. S prvním zítřejším světlem odplouváme. Zanechali jsme Yana, našeho kuchaře Wilsona Pridea a pár dalších na palubě a po snídani jsme na velrybářských člunech veslovali ke břehu. Nikdy předtím jsem nevesloval, takže mě záda bolela jako čert ještě dřív, než jsme dopluli do zalidněného přístavu a vyvalili sudy na pláž, kde jsme je otevřeli a čekali na Proctora, až vše vyřídí s tím, s kým měl co vyřídit. Čekali jsme hodinu. Přicházeli za námi lidé, bosé ženy s tmavýma očima a černými vlasy, co na sebe hlučně drsným hlasem pokřikovaly, starci, babizny zamotané do šátků a upištěné děti, které nás obklopily a neustále něco švitořily. Přinesli brambory a cibuli, fazole a fíky a jablka a dřevěné klece s drůbeží vyčítavě koulející očima. Nerozuměl jsem ani slovo z toho, co říkali jazykem vzniklým spojením angličtiny s portugalštinou, ale John Copper ten jazyk trochu ovládal. „Não ainda,“ pověděl jim dobrosrdečně, „logo, logo,“ a já se rozhodl pozorně poslouchat pokaždé, když někam pojedu, a pokusit se posbírat z různých jazyků všechno, co půjde.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179323
Jestli se mám stát pirátem, jako že se jím stanu, tak to bude nezbytné. Podle toho, jak jsem jim rozuměl, by všichni tihle cizinci stejně tak dobře mohli být ptáky. K čemu mi to bylo? Obyčejný, nezajímavý John Copper si svým umem získal můj obdiv. Lidé uctivě ustupovali, když po pláži kráčel kapitán spolu s Raineym, Comeraghem a Henrym Cashem a kolem nich běhal pes, jako by je naháněl, pobíhal dopředu a zase zpátky. „Samsone,“ zavelel Proctor, „k noze, k noze!“ Spolu s psiskem jsme zbystřili i my, čekali jsme na rozkazy. Kapitán Proctor prohlásil, že k obchodování je vše připraveno. Měření dostali na starost Simon Flower a Martin Hannah. Ti, kdo chtějí, ať se proběhnou po pobřeží, ostatní se můžou vrátit na loď. „Chci poctivý obchod,“ oznámil a bledou pihovatou rukou podrbal psa za uchem, „a rád bych této příležitosti využil k tomu,“ odkašlal si, „abych připomněl těm z vás, kdo se rozhodli zůstat na pobřeží, že jste na tomto ostrově hosty. Každý přestupek…,“ odmlčel se, „ať už jakýkoli…,“ Samson s něžným výrazem v očích sípavě zakňučel, „…bude nanejvýš přísně potrestán.“ Tázavě nás sledoval světlýma očima, jako by pátral po stopách odporu. „Nanejvýš přísně,“ zopakoval zadumaně. Pan Rainey vystoupil z řady, kterou tvořil ještě s Come raghem a Cashem. Proč Cash? Postával tam s tím svým chladným, polovičatým úsměvem, jako by už byl důstojníkem. „Smím se vyjádřit?“ zeptal se Rainey. „Zcela jistě, pane Rainey,“ odpověděl přívětivě kapitán Proctor. „Zdá se mi, že moudřejší volbou, než je Hannah, by byl pan Copper, pane. Copper drobet ovládá domorodý jazyk. Hannah ani trochu, pokud vím.“ Nastal zvláštní okamžik. Kapitán Proctor přestal hladit psa. Cash slabě pokýval hlavou a Comeragh odvrátil zrak.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179323