Žena lamželezo a polykač ohně (Ukázka, strana 99)

„Tomu otevři a nalej,“ řekl. „Je zvyklej dát se po ránu do pořádku rumem, když si nedá, třese se celej den jako nemocnej.“ „A co když neotevřu?“ zeptala se. „Půjde jinam, ne?“ „Kdepak, on s lidma, který nezná, nemluví, on je slušnej, dá si dva velký a odejde. Pět minut, víc ne.“ A tak to i bylo, zpočátku ji opravdu občas napadlo neotevřít, ale nakonec otočila klíčem v zámku vždycky, viděla tu tmavou tenkou siluetu za sklem, jen stál, nic víc. Dávno už ji takové myšlenky přešly, jak zestárla, chápala tu jeho smrtelnou neměnnost víc a víc. Ona rum, cigaretu a křížovku, on rum s rumem. Za ta léta s ním kromě pozdravu téměř nepromluvila. Slovenská řeka, tichomořský domorodec, česká značka klavírů. Ze špitálu nevolali, to je dobře, řekla jim při poslední návštěvě, ať zavolají, jen pokud nastane výrazná změna. „Paní,“ řekl jí lékař. „Výrazná změna v takovém případě znamená jen jedinou věc, jste si toho vědoma?“ „Co myslíte, pane doktore, že je pro mě těžší?“ opáčila. „Být bezmocnou starostlivou matkou nebo se s tím pokoušet smířit?

Přijdu, až já sama uznám, že je to možný.“ Nehádal se s ní, byl mladý a sám dobře nevěděl, jak s ní mluvit. Pěkný chlap, vousatý, aby vypadal starší, pokrčil rameny a nechal ji odejít, prásknout za sebou prosklenými dveřmi jako jediný možný projev toho, že ona ještě nic nevzdala. Prvních několik dalších dní se pak třásla strachem nebo čím, moc nespala, nedokázala se soustředit, a když nalévala Joskovi druhý rum, nalila i sobě. Beze slova je do sebe překlopili, on zaplatil tři a odešel. Když za ním zamykala, zůstala stát za dveřmi a sledovala ho, jak se pomalu, důstojně nese ulicí, jako by se až u ní ve výčepu převlékl za člověka. To už je pár let, kluk se od té doby neprobudil ani neumřel, mohla se přijít kdykoliv podívat, ale nechodila, roztřesený ranní strach časem přešel, rum ke křížovce zůstal.

Křížovka byla skoro hotová, podívala se konečně, co vlastně luští. Citát Jana Wericha začínající slovy: „Když už člověk j­ ednou duha 107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179320

je…“ Usmála se a bez přemýšlení doplnila do modrých řádků tajenky: „tak má koukat, aby byl.“ Podívala se na hodinky, bylo za pět minut deset. Složila noviny, došla za výčep a hodila je na hromadu starých, sebrala klíč a odemkla dveře.

Byly dny, kdy se cítila po ránu neuvěřitelně unavená, často bezdůvodně, nebyl to stres ani pití den předtím, začala si dokonce myslet, že musí být nemocná. Něco takového, co doktoři nenajdou a neumí léčit, každou chvíli se přece něco takového objeví, začala si měřit tlak, každý večer před spaním, manžel se jí smál, co prý tam může po takové šichtě, krabičce cigaret a bůhvíjakém množství kořalky najít. Neposlouchala ho a psala si naměřené údaje do notýsku, který nosila v kabelce. Věděl prd, když jí navrhoval, ať toho nechá a najde si něco klidnějšího. Rozuměla mu do té míry, že by rád našel večer na stole teplou večeři a neohříval čtyři dny starý guláš v mikrovlnce nebo nesmažil vajíčka, jenže ona dokázala odpočívat právě jen mezi lidmi, s kterými ji poutalo lepší nebo horší pivo, nějaké cizí životy, které se jí vůbec netýkaly, slyšela jen, co slyšet chtěla, zbytek kolem ní proplul jako závan smradu z pánských záchodů. Tak její nepatřičně vážné úvahy zanikaly v opilém křiku a nebyl čas je opakovat, vlastně ani nebylo komu. Jako by všichni tady stáli zároveň na obou stranách barikády, zabíjeli se chlastem, aby se nemuseli zabít něčím jiným.

Sklo na dveřích třísklo, polekaně zdvihla hlavu a hned se zase uklidnila. Tihle dva tu včera zavírali, odnesli si nedopitá piva a při odchodu přísahali, že je ráno přinesou. Vpotáceli se do sebe zavěšení, bosí, se svázanýma botama pověšenýma krku, jeden z nich s čerstvě ukopnutým palcem za sebou nechával krvavé fleky. „Lidunko, zlato, máš nás zpátky,“ zahulákal ten se zdravýma nohama a trochu méně ožralý. „To vidím, krasavci. Co vám dám?“ zasmála se a zavřela za nimi dveře. stanislav beran 108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179320

„No asi pivo, ne,“ pokrčil rameny, zatímco kumpán jen nafoukl tváře a vážně přikývl. „Tak si někam sedněte, hned jsem u vás.“ Zmizeli v lokále, sebrala z police dva půllitry a pomalu natočila. Když přinesla pití ke stolu, snažili se ti dva stáhnout z krků tkaničky. „Ještě se mi tu oběsíte,“ pomohla jim a hodila boty pod stůl. „Dlouhá noc?“ „Dlouhá. Dlouhá a těžká.“ „Co bylo? Vejplata?“ „Ani nevím, náhoda, lidi se potkávaj. Tohle je trochu delší než normálně. Hele, vstávej,“ drcnul ramenem do opilce, který mezitím usnul. „Má dost, myslím,“ pokrčil rameny a napil se piva. „To je dneska první, leželo v trubkách celou noc, co?“ zašklebil se. „Asi jo, sotva jsem otevřela.“ Ušklíbl se znovu a vzal si druhou sklenici. „Tohle už je lepší,“ mlaskl. „Polívka by byla?“ „Jo, hovězí ze včerejška.“ „Tak sem s ní. Hej, chceš polívku?“ zahulákal do spícího ucha.

Když se nedočkal odpovědi, mávl rukou, vylovil z kapsy cigarety a zapálil si. „Tak asi jen jednu, nemá to cenu.“ „Vodu žíznivým, chleba hladovým, jak prd na ledu se točí světa stín,“ broukala si bůhvíkde slyšenou písničku, když sběračkou lovila z hrnce zbytek včerejší polévky a nalévala ji do talíře, který pak vrazila do mikrovlnky. „Ta tě postaví na nohy.“ Posadila se ke svému stolu a natáhla si pohodlně nohy.

Vybíral z horkého talíře kousky masa a stranou sledoval spícího. Asi už přemýšlel, jak se ho zbavit, měl nejspíš té jejich noční jízdy plné zuby a chtěl se jít vyspat. Dětská slabika, bylinný likér, středověký řidič. Vrzly dveře, vstala od stolu a zmizela ve výčepu. Tyhle čekala jako první, jako každý den, nejdřív Joska, pak tihle. Tři starší chlapi v barvami zasviněných bílých montérkách. Malíři, umělci místních obýváků, jak jim z legrace říkala, duha 109 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179320