Telefon zvedla jeho kolegyně Beatrix Ferstlová. Bianca: „Pana Bergtalera prosím.“ (Spíš než jako Bart Simpson to znělo jako Mickey Mouse.) „Aha, a kdy se vrátí?“ — „Ve stavu nemocných?“ — „Ještě žije,“ zašeptala směrem k Judith. Pak pokračovala hlasem prozrazujícím kombinaci myšáka se Simpsonem: „V nemocnici?“ — „A co mu je?“ — „Aha.“ — „Aha, ó jé.“ — „Aha.“ — „Ne, jen dcera jedné jeho známé.“ — „Ne, to není potřeba. Zavolám, až se vrátí z nemocnice.“ — „Á, a kdy ho propustí?“ — „A v které je nemocnici?“ — „U svatého Josefa. Aha.“ — „Svatý se píše s malým, nebo s velkým písmenem?“ — „Aha.“ — „Aha.“ — „Děkuju, na shledanou.“ „Tak co?“ zeptala se Judith. Bianca: „Tak teda. Leží s nějakou neznámou chorobou ve špitále U svatýho Josefa. Musí tam ležet ještě aspoň dva týdny a návštěvy k němu nesmějí. Ale my za ním stejně jít nechceme, že ne.“ Judith: „Ne, to teda nechceme.“ — Bianca: „Proč jste, paní šéfová, tak zničená? Když je ve špitále, budeme od něho mít pokoj. Možná se zamiluje do nějaký sestřičky a vy se ho zbavíte navždycky.“ Judith: „Nějaká neznámá nemoc — to nezní dobře.“ Bianca: „Asi má ptačí chřipku. Nebo tu nemoc šílených krav. Nebo jste myslela AIDS , šéfová? To si nemyslím. On nevypadá na feťáka. A teplej taky není, že ne. Nanejvýš tak bi. Ale pro jistotu byste si měla nechat udělat test na AIDS . Taky jsem si ho už jednou nechala dělat. Jen vám vezmou trochu krve. Vůbec to nebolí. Jen se přitom na to nesmíte koukat. Teda já když se přitom dívám…“ — „Díky, Bianko, můžeš už jít. Doopravdy jsi mi moc pomohla,“ řekla Judith, „jsem ráda, že tě mám.“
• 5
Když zavřela obchod a vydala se domů, zmocnil se Judith znovu strach z nejistoty. Smrákalo se a podzimní den byl větrný. Bě98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179314
hem chvilky, co u schodů čekala na výtah, měla pocit, že shora slyší sténání. V panice dům opustila, vmísila se mezi chodce, zavolala Lukasovi a mezi záchvaty pláče mu vyprávěla o Hannesově údajné nemoci a jeho pobytu v nemocnici, který odporoval jejím vnitřním pocitům, i o sténání nesoucím se schodištěm. Za dvě hodiny může být ve Vídni. „Ne, Lukasi, to není nutné,“ řekla. Ale ano, je to nutné. Nenechal si to vymluvit. Judith jen musí nějak přečkat ty dvě hodiny. První pokus — cítila se neohrožená a na vše připravená — ji přivedl až téměř před domovní dveře. Tam se otočila a rozběhla se ke stanici metra, kde bylo víc světla. I na otevřené ulici se cítila nepříjemně. Siréna sanitky ji vyděsila k smrti. Možná Hannese právě přivážejí k ní domů, nebo ho naopak odvážejí od ní do nemocnice. Nastoupila do taxíku, zavolala matce, že je náhodou poblíž a že by se u ní mohla zastavit, pokud se jí to hodí. „Ty ještě žiješ?“ zeptala se matka. A ještě včas stihla dodat: „Jistě, dítě, však víš, že můžeš přijít kdykoliv.“ Matka vypadala špatně, otec ji právě po vzájemné dohodě v dobrém opustil a nemusela ani moc naznačovat, aby v dceři vzbudila pocit, že je to její vina. Za trest jí Judith musela z příbalových letáků předčítat dávkování a vedlejší účinky léků, které jí předepsali proti oslepnutí, srdečnímu infarktu, obavám ze smrti a podobným věcem. Ale aspoň něco: o Hannesovi nepadlo ani slovo. Judith se kaž dou minutu dívala na hodinky. „Ty už chceš zase jít?“ zeptala se matka. „Ano, mám se setkat s Lukasem,“ odpověděla Judith. „S Lukasem?“ Konečně měla veřejná výčitka jméno. „Proč s Lukasem?“ — „Proč? Protože je to můj přítel a protože s přáteli se člověk občas setkává,“ zněla jedovatá odpověď. — „Lukas má rodinu!“ — „Ne, mami, o tom s tebou teď nebudu diskutovat,“ odpověděla Judith, vyskočila a práskla za sebou dveřmi. Pár minut postávala venku, přičemž si uvědomovala, v jak bídném stavu se nachází, a pak ještě jednou zazvonila u dveří. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179314
Matka jí otevřela, váhavě, oči opuchlé. Judith jí padla do náruče a omlouvala se: „Tohle období pro mě není zrovna lehké,“ řekla. „Ano, já vím,“ odpověděla matka. Nastala krátká, tíživá odmlka. „Jak to, že to víš?“ — „Stačí se na tebe, dítě, podívat,“ odvětila matka.
• 6
Setkali se v baru Iris. Lukas tam už seděl a právě končil nějaký telefonát. Měl před sebou sklenku aperitivu Aperol, ozářenou stolní svíčkou. Její svit se odrážel od obsahu sklenky a jeho výrazně řezanému obličeji dodával oranžový nádech s náznakem červené. Když se s ní zdravil, položil jí dlaně na tváře. Bylo to gesto stejnou měrou ochranitelské jako něžné. Proč neměla za muže takového muže? „Judy, nemusíš si dělat starosti, opravdu leží v nemocnici U svatého Josefa,“ řekl. Pana Hannese Bergtalera přijali minulé pondělí, zněla informace. Na jakém oddělení leží, jaký je důvod hospitalizace, jaká je jeho diagnóza a celkový zdravotní stav, o tom informace podávat nesmějí. Na žádost pacienta. „Lukasi, trpím bludem, že mě někdo pronásleduje?“ zeptala se Judith. „Netrpíš.“ Ona: „Proč si myslím, že v tom špitále leží kvůli mně a kvůli mně se postaral, že se nikdo nesmí nedozvědět, proč tam je?“ Lukas: „Protože to možná odpovídá pravdě.“ Ona: „Ano, právě, možná.“ Lukas: „To možná postačí.“ Ona: „Ale možná je doopravdy těžce nemocný a potřebuje oporu.“ Lukas: „Možná chce, aby sis právě tohle myslela, a to pokud možno neustále.“ Ona: „Možná.“ Lukas: „V každém případě tě nutí, aby ses jím zabývala.“ — „A já nutím tebe, aby ses jím zabýval taky.“ On: „Ne, Judy, ty mě k tomu nenutíš, dělám to dobrovolně a dělám to rád. To je ten rozdíl.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179314