ho z očí. Johnny šel nejdřív k akváriu a s obdivem obhlížel sumce. Najednou k němu dívka pomalu zamířila. Byla vysoká, nahrbená a kolébala se, měla těžká víčka s dlouhými řasami a plný spodní ret. Johnnymu vytanul na mysli velbloud. „Chcete koupit rybičky?“ „Ne,“ odpověděl Johnny. „Chtěl bych morče. Takový to trojbarevný, černohnědobílý. Samečka. Je mi jedno, kolik stojí.“ „Morčata nejsou,“ sdělila mu. „Cože? Ani jedno?“ Myslel si, že se přeslechl. Je ve zverimexu a oni nemají morčata. Velbloudice se kolébala podél řady klecí stojících u stěny a ukazovala, co by mu mohli nabídnout. Když se to vzalo kolem a kolem, bylo toho dost. „Máme zakrslé králíky,“ snažila se ho dívka navnadit. „A taky fretky a potkany. A pak tu máme jednu ohromnou činčilu, ale ta je dost nudná, celý den spí.“ Johnny Beskow váhal. Nechtěl se vrátit domů bez nového mazlíčka. Proto si chlupaté tvory důkladně prohlížel. „A pak, pak je tu jeden křeček,“ vzpomněla si. „Zůstal tu sám. Jeho sourozence jsme prodali.“ Dívka otevřela dvířka klece a vytáhla z ní chlupatou kuličku krémové barvy. „Křečci jsou moc hezcí,“ prohlásila. „A navíc jsou mnohem živější než morčata. Dají se dost dobře ochočit.“ Johnny vzal zvíře do ruky. Přidržel si ho u tváře. „Aha,“ řekl a vložil křečka zpátky do klece, protože se nechtěl unáhlit. Strávil v obchodě dlouhou dobu. Potkani byli skvělí, voněli po hřebíčku a byli rychlí jako blesk. Jeden byl albín s očima červenýma jako rubíny. Činčila působila nafoukaně, nanejvýš občas mrkla, a zakrslí králíci jsou přece jen spíš pro malé holky. Johnny bral do rukou každé zvíře jednotlivě, potěžkával je, přikládal si je k tváři a dlouze se rozmýšlel. „Křečka,“ prohlásil nakonec rozhodně a zamířil k pultu. Velbloudice přišla se zvířátkem v dlani za ním.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179310