ho z očí. Johnny šel nejdřív k akváriu a s obdivem obhlížel sumce. Najednou k němu dívka pomalu zamířila. Byla vysoká, nahrbená a kolébala se, měla těžká víčka s dlouhými řasami a plný spodní ret. Johnnymu vytanul na mysli velbloud. „Chcete koupit rybičky?“ „Ne,“ odpověděl Johnny. „Chtěl bych morče. Takový to trojbarevný, černohnědobílý. Samečka. Je mi jedno, kolik stojí.“ „Morčata nejsou,“ sdělila mu. „Cože? Ani jedno?“ Myslel si, že se přeslechl. Je ve zverimexu a oni nemají morčata. Velbloudice se kolébala podél řady klecí stojících u stěny a ukazovala, co by mu mohli nabídnout. Když se to vzalo kolem a kolem, bylo toho dost. „Máme zakrslé králíky,“ snažila se ho dívka navnadit. „A taky fretky a potkany. A pak tu máme jednu ohromnou činčilu, ale ta je dost nudná, celý den spí.“ Johnny Beskow váhal. Nechtěl se vrátit domů bez nového mazlíčka. Proto si chlupaté tvory důkladně prohlížel. „A pak, pak je tu jeden křeček,“ vzpomněla si. „Zůstal tu sám. Jeho sourozence jsme prodali.“ Dívka otevřela dvířka klece a vytáhla z ní chlupatou kuličku krémové barvy. „Křečci jsou moc hezcí,“ prohlásila. „A navíc jsou mnohem živější než morčata. Dají se dost dobře ochočit.“ Johnny vzal zvíře do ruky. Přidržel si ho u tváře. „Aha,“ řekl a vložil křečka zpátky do klece, protože se nechtěl unáhlit. Strávil v obchodě dlouhou dobu. Potkani byli skvělí, voněli po hřebíčku a byli rychlí jako blesk. Jeden byl albín s očima červenýma jako rubíny. Činčila působila nafoukaně, nanejvýš občas mrkla, a zakrslí králíci jsou přece jen spíš pro malé holky. Johnny bral do rukou každé zvíře jednotlivě, potěžkával je, přikládal si je k tváři a dlouze se rozmýšlel. „Křečka,“ prohlásil nakonec rozhodně a zamířil k pultu. Velbloudice přišla se zvířátkem v dlani za ním.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179310
„Ještě si musíte pořídit nějaké vybavení,“ vysvětlovala horlivě. „Klec. A hračky. Misky na jídlo a na vodu. A bylo by dobré, kdybyste mu koupil tenhle vitaminový doplněk. Jenom ho nakapete do vody. Křečci si taky rádi dělají takové malé hnízdo. Vedle na benzince si můžete koupit bavlněnou přízi, je skoro zadarmo.“ Strčila mu pod nos lahvičku s kapátkem. „Tohle jsou ty vitaminy. A pak tu máme ještě prášek s minerály, to mu každé ráno nasypete na jídlo. Je to dobré na kosti. Tyhle věci nesmíte podceňovat.“ „Ne!“ zaprotestoval Johnny. „Nechte toho, klec mám od minula. Mám všechno, co je potřeba. A na tyhle věci nemám ani pení ze. Vždyť je to jenom křeček, panebože. Neprovozuju hotel!“ Dívka vložila křečka do krabice s děrovaným víkem. Stáhla ústa do úzké čárky a zatvářila se ukřivděně, protože odmítl její odborné rady. Ale Johnny byl spokojený. Zaplatil za toho darebu dvě stě padesát korun a vypadl z obchodu s novým přítelem pod paží. Jestli utopí i tohohle, tak si přinesu domů pavouka, pomyslel si. Nebo hada. Když se vrátil domů, měla na sobě matka šaty. To se stávalo jen velmi zřídka, proto se s pusou dokořán zarazil v kuchyňských dveřích. Šaty byly tmavě modré s bílým volánem a vypadaly jako z minulého století, ovšem rozhodně to byla změna, a možná dokonce k lepšímu. Protože v tomhle modelu se úplně jinak nesla. Na nohou měla boty na podpatku s páskem kolem kotníku. Podpatky připomínaly špulky, uprostřed byly úzké a nahoře a dole se rozšiřovaly. Kartáčem si rozčesala tmavé vlasy. Na první pohled působila jako člověk, který má svůj život pod kontrolou. Člověk s určitou kázní, vůlí a rozhodností. Ovšem utrpení na ní bylo zrovna tak patrné. Utrpení a závislost na alkoholu se zračily v nehezké vrásce kolem úst a v ublíženém pohledu. Když přecházela po místnosti, zřetelně se jí třásly ruce a vrávorala. Bylo očividné, že ji osud tvrdě zkouší. Že se s ní zachází nespravedlivě a že za svou situaci nenese
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179310
žádnou odpovědnost. Domnívala se, že její závislost na alkoholu způsobil nějaký zásah zvenčí. Jako když do člověka udeří blesk. Je to útok, kterému se nedokáže bránit. Je oběť. Neměla na vybranou, poslouchala své tělo a to ji okamžitě rozbolelo, jakmile opojení začalo opadat. A napětí snést nedokázala. Neuměla oplácet, radovat se, dávat ani přijímat, protože byla troska. Vrak s odřenými boky. Ovšem teď na sobě měla šaty a byla absolutně střízlivá, alespoň si to myslel, napnula plachty. Kvůli penězům, pomyslel si a přeměřil si ji očima. Klopýtala na vysokých podpatcích po pokoji a Johnny zadržoval dech, když viděl, jak se kotníky snaží unést tíhu jejího těla a udržet rovnováhu. Dařilo se jim to jen tak tak. Natáhla krk jako slepice. Uhladila si šaty. A úplně ho ignorovala. Přitiskl se k zárubni dveří s krabicí za zády. Křeček uvnitř hrabal a škrábal, ale matka si ničeho nevšimla. Vyhlédla z okna, bylo zataženo, vzala si kabát visící na háčku na stěně. Kabát byl sto let starý, z tenké imitace kožešiny, šedohnědý, s několika tmavšími skvrnami. Oblékla si ho před zrcad lem v předsíni. Jasně, jde po penězích, pomyslel si Johnny. Zase nějaká podpora, o který si zjistila, že by ji mohla dostat. Možná bylo v novinách něco o novejch pravidlech, vláda přece slíbila, že pomůže chudejm. Jen když bude vypadat reprezentativně. Jen když ji unesou podpatky a lidi si všimnou volánu na šatech. Tiše se opíral o stěnu a naslouchal jejím krokům, tomu ostrému klapání. Podpatky mluvily vlastním jazykem. Já mám nárok, tvrdily podpatky rozhodně. Nežádám přece moc, mám na to plné právo, žebraly. Nakonec popadla kabelku a zmizela. Rychle přeběhl k oknu. Krabici si položil před sebe a sledoval matku, jak se potácí do kopce k autobusové zastávce. Tam se zastavila. Určitě jede do města, napadlo ho, uronit pár slz na nějakej úřad. Pak si je teatrálně setře. Viděl, že se trochu potácí, protože má příliš vysoké boty. V té chvíli se mu do tváře nahrnula krev. Každej ji teď může vi-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179310