Alvis je hotový zázrak, že skupince přátel, o nichž Laurence v životě neslyšel, se daří obzvlášť dobře a že má pro něj vskutku podivnou novinu. Psaní zakončil nesmlouvavě: „Musíme spolu povečeřet, starý brachu. V klubu ne. Mám chuť na změnu. Co takhle Café Royal? Ve čtvrtek v sedm?“ Druhý den ráno se Laurence cítil unavený, ale venku bylo aspoň jasno. Rozhodl se zajít k Bolithovým a ukázat Williamovi fotografii od Mary. I když si vzpomněl, že Eleanor svou pomoc v záležitosti s Holmwoodem nepřímo podmínila tím, že už jejího manžela nebude obtěžovat, zakázal si otálet. Eleanor nebyla doma. Místo ní mu otevřela služebná a jemu se částečně ulevilo. William vypadal vyloženě potěšen, že ho vidí. Od Laurencovy poslední návštěvy dostal obývací pokoj jarní nádech, a to i navzdory chladu vanoucímu dovnitř po otevřenými okny a silnému zápachu barvy. „Čínská žluť,“ prohodil William, „Eleanořina práce.“ Sklesle pohlédl na podlahu potřísněnou několika ztvrdlými žlutými kapičkami. „Je to poněkud impulsivní kutilka. Ale posaďte se přece. Ethel nám uvaří čaj.“ „Nemůžu se zdržet,“ opáčil Laurence, „a hrozně mě mrzí, že vás zase obtěžuji, ale říkal jsem si, jestli byste se nemohl podívat na jednu fotografii. Snažím se zjistit totožnost mužů, kteří jsou na ní zachyceni.“ William se zdál být naprosto klidný, když si od něj fotografii bral. I přes Eleanořino prohlášení, že se musí soustředit spíše na budoucnost, na něm nebylo patrné sebemenší rozrušení. Kdyby ho Laurence vůbec neznal, myslel by si, že je vděčný za jakoukoli společnost a dychtí po nějaké činnosti. William se natočil tak, aby na fotografii dopadlo denní světlo. „Nuže, tenhle je John, toho jste nejspíš poznal?“ Laurence přikývl. Jeho dohady se potvrdily. „A ti ostatní, panečku, to je zvláštní — tohle je lékařský důstojník, major Fortune. Dobrý chlapík. Narukoval dobrovolně, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179309
vůbec tam nemusel být. Bylo mu přinejmenším padesát a měl báječnou kariéru chirurga v Nemocnici svatého Tomáše. Ach ano, tady je četař Tucker, o kterém jsem vám povídal, ten, co vypadá, jako že je sám se sebou náramně spokojený.“ Natáhl fotografii k Laurencovi a ukázal na mladíka opírajícího se o hromadu polen. Tucker byl šlachovitý, skoro divoce vyhlížející muž. Ostatní vojáci potahovali z cigaret, civěli někam k zemi a působili u toho poněkud zbídačeně, avšak Tucker se zdál zcela klidný. „Ty ostatní neznám. Přinejmenším — okamžik, ten na konci řady, nevím, kde se tam vzal, ale je to tentýž člověk, který pomáhal Johna vytáhnout z toho zasypaného tunelu. Sluha ženijního majora. Přemýšlel jsem o něm, když jste odsud posledně odešel, a vzpomněl jsem si, že uměl opravdu úžasné kousky s čísly. Řekl jste mu padesát čísel a on je během několika vteřin dokázal sečíst, odečíst, cokoli jste chtěl, nebo je třeba uspořádat podle velikosti. Však víte, jedna, tři, pět, jenom mnohem těžší. Hoši se ho snažili načapat při chybě. K nám ho umístili s tím majorem Bůhvíjakým, kterého u nás ubytovali. Byl to hotový génius, i když mi s tím svým důstojníkem tak trochu připomínali cirkusového principála a cvičeného slona. To by mě zajímalo, co se s ním asi stalo.“ Vtom zaslechli, že do předsíně někdo vešel. Hlavní dveře bouchly a Laurence uslyšel hlas Eleanor a malého dítěte. Dveře do pokoje se otevřely, dovnitř vběhl chlapeček s tmavě zrzavými kudrnami a vylezl Williamovi na klín. Když spatřil Laurence, zabořil tvář do otcovy hrudi. Za synkem vešla Eleanor, ve tváři výraz podrážděnosti a vyčerpání. „Pane Bartrame,“ pronesla přísně, jako by ho nachytala při nějakém prohřešku. „Je mi to líto,“ začal. „To je mi ale překvapení,“ přerušila ho. „Mně je zase líto, že jsem tu nebyla, ale s tím jste nejspíš počítal. Máme dnes odpoledne opravdu napilno, jak sám vidíte. Mohl byste se tedy 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179309
zastavit někdy jindy? Pokud nám dáte vědět předem, abychom si na vás stačili udělat čas?“ „Eleanor…“ vložil se do věci William, avšak manželka si jeho snahy ji umlčet nevšímala. Chlapeček se mezitím otočil k Laurencovi a plaše si ho prohlížel. „Ráda bych teď dala Nickymu čaj a William je unavený.“ Upřeně se na Laurence zadívala a on pod tíhou jejího pohledu konečně řekl: „Vážně se omlouvám. Neměl jsem sem chodit bez ohlášení.“ „Potřeboval, abych se podíval na jednu fotografii,“ přerušil je William neoblomně. „Moc jsem sice nepomohl, ale několik z těch mužů jsem poznal, i když nemám nejmenší tušení, kde byl ten obrázek pořízen.“ Eleanor natáhla k manželovi ruku a on jí fotografii podal. Letmo na ni pohlédla. „John Emmett,“ řekla. „Jak jinak. Očividně je o něj větší zájem po smrti než zaživa.“ Snímek mu vrátila. „Eleanor…“ začal William. „Vždyť je to pravda,“ odsekla. „Když žil, všichni se za něj jen styděli. Jeho špatná nálada, mánie, nepředvídatelnost. Příliš nepříjemná záležitost. Žádný skromný válečný hrdina, který někde na venkově v přijímacím pokoji zavěšuje lustr, ale člověk, který si nevěděl rady sám se sebou, a tak ho zavřeli do nějakého odporného ústavu. Ale teď, když je mrtvý, můžeme si všichni říkat, jak bychom si přáli, abychom mu mohli pomoct, anebo — pokud jsme mu pomoct nemohli —, jak by bylo lepší, kdyby ho rozstříleli na cucky, když se ještě těšil neposkvrněné pověsti.“ William odvětil o poznání nepřívětivěji: „To je od tebe nespravedlivé.“ Laurence si v duchu opět položil otázku, jak dobře asi Eleanor Johna Emmetta znala, zda si William všiml její zjevné oddanosti tomu mrtvému muži a jestli mu vadí. Došel k zá věru, že teď není vhodná doba Mary bránit. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179309