Alvis je hotový zázrak, že skupince přátel, o nichž Laurence v životě neslyšel, se daří obzvlášť dobře a že má pro něj vskutku podivnou novinu. Psaní zakončil nesmlouvavě: „Musíme spolu povečeřet, starý brachu. V klubu ne. Mám chuť na změnu. Co takhle Café Royal? Ve čtvrtek v sedm?“ Druhý den ráno se Laurence cítil unavený, ale venku bylo aspoň jasno. Rozhodl se zajít k Bolithovým a ukázat Williamovi fotografii od Mary. I když si vzpomněl, že Eleanor svou pomoc v záležitosti s Holmwoodem nepřímo podmínila tím, že už jejího manžela nebude obtěžovat, zakázal si otálet. Eleanor nebyla doma. Místo ní mu otevřela služebná a jemu se částečně ulevilo. William vypadal vyloženě potěšen, že ho vidí. Od Laurencovy poslední návštěvy dostal obývací pokoj jarní nádech, a to i navzdory chladu vanoucímu dovnitř po otevřenými okny a silnému zápachu barvy. „Čínská žluť,“ prohodil William, „Eleanořina práce.“ Sklesle pohlédl na podlahu potřísněnou několika ztvrdlými žlutými kapičkami. „Je to poněkud impulsivní kutilka. Ale posaďte se přece. Ethel nám uvaří čaj.“ „Nemůžu se zdržet,“ opáčil Laurence, „a hrozně mě mrzí, že vás zase obtěžuji, ale říkal jsem si, jestli byste se nemohl podívat na jednu fotografii. Snažím se zjistit totožnost mužů, kteří jsou na ní zachyceni.“ William se zdál být naprosto klidný, když si od něj fotografii bral. I přes Eleanořino prohlášení, že se musí soustředit spíše na budoucnost, na něm nebylo patrné sebemenší rozrušení. Kdyby ho Laurence vůbec neznal, myslel by si, že je vděčný za jakoukoli společnost a dychtí po nějaké činnosti. William se natočil tak, aby na fotografii dopadlo denní světlo. „Nuže, tenhle je John, toho jste nejspíš poznal?“ Laurence přikývl. Jeho dohady se potvrdily. „A ti ostatní, panečku, to je zvláštní — tohle je lékařský důstojník, major Fortune. Dobrý chlapík. Narukoval dobrovolně, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179309