„Bydlím tamhle.“ Sebastian ukázal na sousední dům. „V matčině domě. Zemřela. Prodávám ho, proto tu jsem.“ „To je mi líto. Že zemřela.“ Sebastian pokrčil rameny. Zase tak smutné to nebylo a Tor kel by to měl vědět, přece jen si pár roků byli dost blízcí. Je pravda, že to bylo před mnoha lety, přesněji řečeno před dvanácti, ale Sebastianovy rodiče a jeho vztah k nim spolu probírali mnohokrát. Torkel to řekl jen ze zdvořilosti. Jak by se také mohl chovat jinak? Uběhla příliš dlouhá doba na to, aby jen navázali tam, kde skončili. Příliš dlouhá doba na to, aby mohli vůbec říct, že se znají. Příliš dlouhá doba na to, aby hovor plynul jako horská bystřina. Proto se mezi nimi na chvíli rozhostilo ticho. „Já jsem pořád u státní kriminálky,“ řekl Torkel po pár vteřinách, aby přerušil mlčení. „Aha…“ Zase ticho. Torkel si odkašlal a kývl k domu, ze kterého vyšel. „Musím se tam vrátit…“ Sebastian chápavě přikývl. Torkel se na něj usmál. „Radši se drž zpátky, aby tě neviděla Ursula.“ „Takže vy spolu pořád děláte?“ „Je nejlepší.“ „Já jsem nejlepší.“ Torkel se podíval na muže, o kterém by před mnoha lety řekl, že je jeho přítel. Možná ne nejlepší přítel nebo snad ani dobrý přítel, ale rozhodně přítel. Samozřejmě mohl přejít Sebastianův komentář bez povšimnutí, souhlasně přikývnout, usmát se, poklepat Sebastianovi na rameno a vrátit se do domu, ale nebylo by to spravedlivé. Vůči nikomu z nich. „Byls nejlepší. V některých věcech. V jiných jsi byl beznadějný případ.“ Sebastian svou poznámkou vlastně ani nic nemyslel. Byl to jen reflex. Bezmyšlenkovitý reflex. Během těch čtyř let, kdy 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179307