„Bydlím tamhle.“ Sebastian ukázal na sousední dům. „V matčině domě. Zemřela. Prodávám ho, proto tu jsem.“ „To je mi líto. Že zemřela.“ Sebastian pokrčil rameny. Zase tak smutné to nebylo a Tor kel by to měl vědět, přece jen si pár roků byli dost blízcí. Je pravda, že to bylo před mnoha lety, přesněji řečeno před dvanácti, ale Sebastianovy rodiče a jeho vztah k nim spolu probírali mnohokrát. Torkel to řekl jen ze zdvořilosti. Jak by se také mohl chovat jinak? Uběhla příliš dlouhá doba na to, aby jen navázali tam, kde skončili. Příliš dlouhá doba na to, aby mohli vůbec říct, že se znají. Příliš dlouhá doba na to, aby hovor plynul jako horská bystřina. Proto se mezi nimi na chvíli rozhostilo ticho. „Já jsem pořád u státní kriminálky,“ řekl Torkel po pár vteřinách, aby přerušil mlčení. „Aha…“ Zase ticho. Torkel si odkašlal a kývl k domu, ze kterého vyšel. „Musím se tam vrátit…“ Sebastian chápavě přikývl. Torkel se na něj usmál. „Radši se drž zpátky, aby tě neviděla Ursula.“ „Takže vy spolu pořád děláte?“ „Je nejlepší.“ „Já jsem nejlepší.“ Torkel se podíval na muže, o kterém by před mnoha lety řekl, že je jeho přítel. Možná ne nejlepší přítel nebo snad ani dobrý přítel, ale rozhodně přítel. Samozřejmě mohl přejít Sebastianův komentář bez povšimnutí, souhlasně přikývnout, usmát se, poklepat Sebastianovi na rameno a vrátit se do domu, ale nebylo by to spravedlivé. Vůči nikomu z nich. „Byls nejlepší. V některých věcech. V jiných jsi byl beznadějný případ.“ Sebastian svou poznámkou vlastně ani nic nemyslel. Byl to jen reflex. Bezmyšlenkovitý reflex. Během těch čtyř let, kdy 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179307
společně s Ursulou pracovali, mezi sebou neustále soutěžili. Měli jiné specializace. Jiné úkoly. Jiné metody. Byli ve všem úplně jiní. Avšak v jedné věci se dojemně shodovali. Jen jeden z nich mohl být nejlepší v týmu. Tak byli oba nastavení. Ale Torkel měl pravdu. Sebastian byl v mnoha oblastech neporazitelný — nebo přinejmenším v některých. V jiných byl úplně beznadějný. Sebastian se na Torkela pousmál. „Bohužel rozvíjím spíš tu beznadějnou stránku. Dávej na sebe pozor.“ „Ty taky.“ Sebastian se otočil a vydal se k brance. Velice se mu ulevilo, že Torkel neřekl něco jako „někdy večer bychom se měli sejít“ nebo „někdy zajdeme na pivo“. Očividně neměl stejně jako Sebastian potřebu obnovovat jejich vztah. Když Sebastian zabočil doleva ke svému domu, všiml si Torkel, že na schody před Clařin dům vyšla Ursula. Dívala se za mužem, který zmizel za vedlejším domem. Jestliže z Torkelova pohledu vyzařovalo čiré překvapení, když Sebastiana uviděl, její pohled byl úplně jiný. „To byl Sebastian?“ Torkel přikývl. „Co ten tady sakra chce?“ „Jeho matka bydlela tady vedle.“ „Aha. Co on teď vlastně dělá?“ „Prý rozvíjí beznadějné stránky své osobnosti.“ „Takže se vůbec nezměnil,“ řekla Ursula významně. Torkel se v duchu usmál, když si vzpomněl, jak se Ursula a Sebastian vždycky přeli o každý detail, každou analýzu, každý krok ve vyšetřování. Byli si v podstatě podobní, a proto spolu nedokázali vyjít. Vydali se zpátky do domu. Ursula cestou podala Torkelovi zavřený plastový pytlík. Vzal si ho s tázavým pohledem. „Co to je?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179307
„Tričko. Našli jsme ho v koupelně v koši na prádlo. Je na něm krev.“ Torkel se na kus oděvu v pytlíku zadíval s novým zájmem. Pro Leonarda Lundina to nevypadalo vůbec dobře.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179307