„Myslíš, že by nás chtěla vidět?“ „Ne,“ odvětí Börje. „Už skoro nechce vidět ani mě. Co to máte v autě za psa? Ten asi nebude tvůj, co, Forsová?“ Malin mu vysvětlí, co se stalo, čí je to pes a že si mysleli, že by se o něj Börje zatím mohl postarat, dokud nenajdou nějakého Peterssonova příbuzného nebo někoho, kdo by si ho chtěl nechat. Börje se rozzáří. Úsměv pomalu prolomí nánosy únavy a předčasného smutku. „Fenka?“ „Ne, pes.“ „Tak to nebude problém,“ řekne Börje a vykročí k autu. O pár minut později stojí tentýž pes v pozoru vedle Börjeho, očicháván jeho ovčáky. „Vypadá to, že je tu jako doma,“ poznamená Malin. „Jak jedno duché.“ „Můžete se klidně vrátit do práce, já se o něj postarám. Jak se vlastně jmenuje?“ „To netušíme. Můžeš mu říkat třeba Jerry.“ „To bude chudák úplně zmatený.“ „Tak my vyrazíme,“ řekne Zeke. Börje přikývne. „Jste hodní, že jste se tu stavili.“ „Držte se,“ řekne Malin a vykročí k autu. Telefon zazvoní přesně ve čtvrt na tři. Malin se Zekem právě parkují u bývalého autobusového nádraží, které vystřídalo parkoviště obklopené domy všech možných stylů. Ošklivé baráky s šedivými plechovými fasádami ze šedesátých let, udržované činžáky z přelomu století, za nimi v botanické zahradě holé, černé stromy podobné kostlivcům. Kousek odsud mají byt Malinini rodiče. Vlhký, temný byt je už několik let prázdný. Velký, ale ne přepychový. Proč už ho dávno neprodali? Aby se máma mohla na Tenerife chlubit kamarádkám, že mají byt v centru města? Vzpomínky na rodiče časem vybledly, / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179131