„Víte,“ zašeptal primář, „má žena je silná astmatička. Mám sice léky, ale snažíme se je šetřit. Netuším, jestli v Německu nějaké seženeme.“ „Jak je to ještě daleko,“ zasípala žena. „Máme za sebou tak půlku cesty. To víte, kdybysme šli do Rakous, tak už je to, co by kamenem dohodil.“ „Tam ne, nemůžeme si být jisti, že bychom se nedostali do sovětské zóny. Rakušané prý občas i některé uprchlíky vracejí zpátky. Raději to Německo, tam je situace jistější.“ Dojedli, napili se a Josef jenom kývl, aby vstali. „Musíme už jít.“ Teď vzal dítě opatrně do náruče Josef. Primář zatím podpíral svou ženu a následovali společně svého průvodce. Žena na tom byla s dechem čím dál hůř, ale statečně se držela. Došli už k vrcholu Plechého, kde museli přelézt obří kameny a přejít na rakouskou stranu. Josef se rozhlížel. Všude vládlo ticho. S děckem v náruči sklouzl z jednoho šutru na druhý, dával pozor, aby nespadl nebo neudělal prudký pohyb, který by dítě probudil. Otočil se a viděl primáře, jak podával ruce své ženě, která ještě stála nahoře. Silně kašlala, Josef se lekl. Teď tudy jít hlídka, má je jak na podnosu. Žena se náhle ohnula v pase a… bezvládně jako loutka letěla dolů. Primář se ji snažil zachytit, ale stál tak nešikovně, že jen zbrzdil svými pažemi pád a náraz těla ho srazil k zemi. Josef rychle položil spící dítě a spěchal na pomoc. Doktor byl v šoku. Kousek od něho ležela bezvládná žena, na hlavě krvavý šrám. „A-astmatický záchvat, – o-mdlela – rychle něco udělejte, rychle!“ už skoro křičel, „proboha udělejte něco, jsme ztracení, ona…“ Josef primáře propleskl po tváři, ten zalapal po dechu a zmlkl. Hasil ženě zkontroloval puls a dech. „Promiňte, já, já…“ „To nic, doktore, jenom mi ji pomozte nandat na záda. Ponesu ji. Vy se postarejte o dítě.“ /
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179124
Vyrazili – tehdy – o dost pomaleji. Hasil byl sice malé postavy, ale měl sílu a výdrž taky. Dokázal by jít bez zastávky až k hranici s Německem. Připomínal mravence, který se rozhodl odnést daleko těžší náklad, než kolik sám vážil. Měli za sebou snad necelý kilometr, když se Josef zastavil a naslouchal. Pootočil se k primáři s dítětem. Pomalu uvolnil bezvládné tělo a uložil je do sněhu. Gestem naznačil, aby si k ní muž přisedl a hlídal ji. On se zatím plížil pryč. Do strany, blíž k hraniční čáře. Před sebou zaslechl křupání sněhu a praskot větviček. Kroky. Hlasy. Nesly se lesem jako šelestění větru. Narazil na pěšinu. Skryl se za kmenem smrku a vyčkával. Cáry mlhy visely ve vzduchu jako záclony. Nic se nehýbalo. Jenom blížící se kroky. Jedním mlžným chuchvalcem prošla postava, otáčela se, naslouchala, za ní druhá, třetí, čtvrtá… celkem pět lidí – pět temných siluet. Josef se vztyčil. Netušil, na koho narazil. Mohlo se jednat o skupinu uprchlíků nebo o zajištěné osoby. Lepší bude, když se přesvědčí sám. „Kdo jste? A co tu děláte?“ „Vedu zadržené. Zabloudil jsem v mlze. Tady strážmistr SNB…“ „Zdeňku,“ Hasil se pousmál, „vstaňte, proboha, kde se tu berete?“ „Sakra, Josefe, tys mě teda vylekal.“ Oba muži si srdečně stiskli pravice. „Slečny, to je můj kamarád Josef,“ mávl paží k Josefovi, jako by byl na divadelních prknech. „Nestihl jsem se s tebou spojit. Byla to rychlovka. Bloudíme. Díky bohu, že seš tady.“ I dnes bloudí. Mlha je těsně objímá a pod nohama mlaskavě čvachtá první sníh. K Josefovi přistupují Fořtovi, jemu může být něco málo přes třicet, jí pětadvacet. 103
/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179124
„Na poslední chvíli nás varoval předseda ONV, že se chystá čistka, abychom raději zmizeli, no, tak mizíme.“ „Pojďte těsně za sebou, husím pochodem.“ Stoupají strmě vzhůru. Zadýchaní a mlčenliví. V jednu chvíli Anna uklouzne, Josef ji včas zachytí, byla by se skutálela do neznáma, kde všechno přikrývá hustá mlžná clona. „Zašli jsme si, už jednou se mi to tady stalo. Vedl jsem tehdy rodinu krumlovskýho primáře.“ „Tak tos byl ty, kdo mu pomohl?“ řekne Anna a obdaří Hasila úsměvem, kterým dává najevo, že vše je zapomenuto. „Bezpečnost prohledávala celej Krumlov. Byli vzteky bez sebe,“ dodá Fořt. Obě skupiny se spojily. „Dítě naštěstí spí, dostalo odvar z máku. Primářova žena měla těžkej astmatickej záchvat a je v bezvědomí. Když mi pomůžeš, tak to snad zvládneme.“ Jedna z žen omyla vodou tržnou ránu na hlavě doktorovy manželky. „Je to naštěstí jen povrchový.“ Vyrazili dál. Hasil s Vyletou střídavě nesli ženu, dítě jedna z dívek. „Sakra, ta hnusná mlha mi zalejzá i do jégrovek. Sám bych se tady ztratil. Jako tenkrát, pamatuješ?“ „Jo, ale to byla ještě čára skoro nehlídaná. Dneska je to už těžší.“ Mlha houstne. Že začíná den, jenom tuší. Josef nevidí na krok. Jde vpředu a řetěz uzavírá Vyleta. „Snad už máme Smrčinu za sebou, připadám si, jako bych plaval ve smetaně,“ řekne Hasil a ví, že každý krok je krokem do nejistoty. Nevidí ani pěšinu, ani stromy, jen šedivou záclonu. Terén je samý šlahoun a křovisko, musejí našlapovat opatrně. Nepříjemné je, že v mokrém sněhu za sebou zanechávají stopu. /
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179124