„Víte,“ zašeptal primář, „má žena je silná astmatička. Mám sice léky, ale snažíme se je šetřit. Netuším, jestli v Německu nějaké seženeme.“ „Jak je to ještě daleko,“ zasípala žena. „Máme za sebou tak půlku cesty. To víte, kdybysme šli do Rakous, tak už je to, co by kamenem dohodil.“ „Tam ne, nemůžeme si být jisti, že bychom se nedostali do sovětské zóny. Rakušané prý občas i některé uprchlíky vracejí zpátky. Raději to Německo, tam je situace jistější.“ Dojedli, napili se a Josef jenom kývl, aby vstali. „Musíme už jít.“ Teď vzal dítě opatrně do náruče Josef. Primář zatím podpíral svou ženu a následovali společně svého průvodce. Žena na tom byla s dechem čím dál hůř, ale statečně se držela. Došli už k vrcholu Plechého, kde museli přelézt obří kameny a přejít na rakouskou stranu. Josef se rozhlížel. Všude vládlo ticho. S děckem v náruči sklouzl z jednoho šutru na druhý, dával pozor, aby nespadl nebo neudělal prudký pohyb, který by dítě probudil. Otočil se a viděl primáře, jak podával ruce své ženě, která ještě stála nahoře. Silně kašlala, Josef se lekl. Teď tudy jít hlídka, má je jak na podnosu. Žena se náhle ohnula v pase a… bezvládně jako loutka letěla dolů. Primář se ji snažil zachytit, ale stál tak nešikovně, že jen zbrzdil svými pažemi pád a náraz těla ho srazil k zemi. Josef rychle položil spící dítě a spěchal na pomoc. Doktor byl v šoku. Kousek od něho ležela bezvládná žena, na hlavě krvavý šrám. „A-astmatický záchvat, – o-mdlela – rychle něco udělejte, rychle!“ už skoro křičel, „proboha udělejte něco, jsme ztracení, ona…“ Josef primáře propleskl po tváři, ten zalapal po dechu a zmlkl. Hasil ženě zkontroloval puls a dech. „Promiňte, já, já…“ „To nic, doktore, jenom mi ji pomozte nandat na záda. Ponesu ji. Vy se postarejte o dítě.“ /
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179124