Juan José Saer
Stačilo si všimnout, jak drží věc, po níž prahli, a hned bylo jasné, že je pálí v rukou. Obezřetnost měsíců, v nichž zůstávali zdrženliví, jim dávala najevo, že každodenní činy jsou čirým zdáním a že oni musejí pocházet ze zapomenutého světa. Tak si indiáni počínali od narození až do smrti, ztracení ve své nezměrné zemi. Všudypřítomný oheň, který je stravoval, hořel v každém z nich zvlášť a současně i v celém kmeni. Jedinečný plamen, jenž se v každém z nich najednou vzňal, všude plápolal a někdy se zjevoval. Unášeni tímto žhavým dechem neměli nad svými činy větší vládu než prachové částice ve spirále listopadového cyklónu. Já jsem s nimi vyrostl a mohu říct, že s přibývajícími roky byly hrůza a odpor, které ve mně zprvu vzbuzovali, nahrazeny soucitem. Trýznivá nepřízeň, utvářená hladem, deštěm, zimou, suchem, povodněmi, chorobami a smrtí, se skrývala uvnitř té ještě větší, která je ovládala s bezmeznou krutostí sobě vlastní; poněvadž zůstávala nezpozorovaná, nemohli se jí bránit, a tudíž jí na rozdíl od té druhé nemohli vzdorovat zbraněmi nebo ošacením. Já jsem věděl, že jsou schopní vzdoru, velkorysosti a odvahy a že jsou zruční v zacházení se vším, co znají: stačilo vidět jejich nástroje a obratnost, s jakou je vyráběli a používali, aby člověk ihned pochopil, že se indiáni nenechají zastrašit drsnou slupkou světa. Byli však jako ztroskotanci na voru pokoušející se udržet kázeň na palubě během prudké bouře, v temné noci a
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179034