na chodbě u schránek, protože žádný jiný společný prostor už nemáme. Ani nic jiného společného. V sušárně bychom se beztak ztráceli. Polovina členů družstva tu nebydlí, pronájem bytu řídí ze satelitní rezervace, kam se přestěhovali, sotva se dům privatizoval. Prořídlé členstvo tvoří především ovdovělé důchodkyně a páry v etapě prázdného nebo právě se vyprazdňujícího hnízda. Rodiny s malými dětmi jsou tu asi tři, v celém sedmipatrovém domě je jediný kočárek. Pronajímané byty obsazují hlavně cizinci; zdrží se rok nebo dva a pak zašpiní přízemí a strhnou výtah jiní nomádi. My ostatní tu stárneme, sem tam někdo zemře. Někdejší domov třiceti partají se tiše mění v levný hotel. 22. květen Schůzka s Janou Štroblovou, přináší mi ukázat obálku připravované sbírky. „Platím si ji, Petře. Chápete to?“ říká mi napůl pobaveně, napůl omluvně. „Tak hluboko jsem klesla.“ Nakonec se ukáže, že jen částečně přispívá na tisk (zhruba poloviční částkou, jakou do svých sbírek vrážím já), přesto je z toho frustrovaná. „Všichni si knížky platíme,“ uklidňuju ji. „Každý básník musí dnes do vydání něco vrazit.“ „My staří už ne. Šiktanc. Wernish. Ti vždycky nějakou dotaci dostanou.“ „Wernish to dostává jen za příjmení,“ namítám. „Textař Plastiků. Zakázaný autor.“ V uvedené souvislosti si stěžuju na neúspěch ve výběrových řízeních na tvůrčí pobyty do Sofie a do Wiesbadenu. „Málo se kamarádíte,“ konstatuje Jana. „Jak pořád hlídáte ty autobusy do Brandýsa,“ dodává v bezostyšné narážce na naše důsledně odpolední dýchánky, „nemáte šanci se jednou týdně opít s redaktory správných novin. Literární věhlas se vždycky vyráběl v hospodách, taky jsem na to dojížděla.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178784
Snaživě přikyvuju. Je to rozhodně přijatelnější důvod, než že jsem zoufale průměrný básník. 23. květen Cítím se stále hůř. Na svou situaci v práci myslím už i v zahradní restauraci nad pivem, což je nejprůkaznější indikátor patologie. Nesmím samostatně překládat lidi z kurzu na kurz, což jsem vždycky dělal. Musím šéfovi zdůvodňovat své pracovní schůzky – poprvé po čtyřech letech, co tu pracuju. Nesmím chodit na oběd s kamarády. Všechno je to zlé. Ale to nejhorší to není. Nejhorší je, že jsem to akceptoval. Ve skutečnosti mě netrápí, jak se chovají moji nadřízení. Jsem zlomený z toho, jak se chovám já. Večer píšu kamarádovi, co se živí vyhledávání zaměstnanců: Ahoj Jindro, neobsazuje náhodou některý z Tvých klientů aktuálně pozici vhodnou pro stárnoucího básníka, který neumí žádný cizí jazyk, je často u doktora, rozhodně není týmový hráč, špatně snáší stres a jeho manažerské schopnosti končí tím, že mezi své dva syny rozdělí sobotní luxování? 24. květen Na druhé straně Salonu, literární přílohy Práva, je recenze Michala Šandy na posledního Šabacha. Michal si tentokrát překvapivě odpustí tradiční narativní rámec – popis svého pobytu v hospodě, který obvykle tvoří 60 % recenze. Kritickou reflexi díla nečekaně invenčně zasadí do čekárny u zubaře. Jeden ze čtyř sloupců, které mu redakce vyměřila, věnuje omluvám za to, že recenzuje mainstream, a srovná Šabacha s Páralem a Vieweghem (sic!). To jsem vážně jediný, kdo si všiml, že Michal Viewegh kromě toho, že se dokázal spojit s úspěšnými režiséry, umí taky výborně psát?! V poledne volá Petr, jemuž jsem před dvěma dny psal rozpačitý e-mail. Nepůjdeš na oběd? ptá se, jako by mi dával rozhřešení. Když po obědě jdeme na zavedenou kávu do cukrárny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178784
přes ulici, cítím se trochu líp. Ale ne o moc. Jsem tu tajně. Načerno. Nesmím se moc zdržet, aby to v práci nebylo nápadné. Tatínek by se zlobil. 25. květen V půl jedné ráno jedu pro Hanku do jedné z vináren na Novém Městě. Spolu s deseti spolupracovníky se tu od šesti loučí s dalším vyhozeným zaměstnancem jejich firmy, padesátiletým správcem Láďou. Pravděpodobnost, že si najde stejnou práci, jakou dělal posledních dvacet let, není velká. Naděje, že si najde nějakou jinou, je při jeho věku a kvalifikaci v podstatě nulová. „Zničili ho,“ brečí Hanka celou cestu domů. „Úplně ho zničili.“ Samozřejmě si ho z doby, kdy jsem tam pracoval, pamatuju. Trochu komicky důležitý, věčně remcající na špatně vedenou dokumentaci ke služebním autům, jízlivý vůči „kancelářským krysám“. Vyhublý kluk, který ve firmě zestárnul do vyhublého taťky. Jeho práce nebyla vidět, dokud ji dělal; když na týden onemocněl, firma se hroutila. Miloval fóry, denně rozeslal třicet žertovných nebo sprostých obrázků. Ráno mi od něj Hanka přepošle rozlučkový e-mail, poslední, který posílá z pracovní adresy. V příloze je obrázek prdelaté černošky ve voze metra s opěrnou tyčí vtištěnou mezi půlkami. Honzík je na víkend doma ze špitálu. Uzdravuje se obdivuhodně rychle. 26. květen Ve Sluhách jsou staročeské máje – obec na jedno odpoledne zapomněla na všechny animozity. Místostarosta zajišťuje ozvučení návsi, největší kritik obecního úřadu odklání na křižovatkách dopravu, zastupitelka a žena, která do webové diskuse o dění v obci přispívá nejhoršími nadávkami, bok po boku jihnou nad tanečky dětí. Celou akci organizují místní baráčníci. Kdyby nedělali nic jiného, tímhle by svou existenci ospravedlnili.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178784