na chodbě u schránek, protože žádný jiný společný prostor už nemáme. Ani nic jiného společného. V sušárně bychom se beztak ztráceli. Polovina členů družstva tu nebydlí, pronájem bytu řídí ze satelitní rezervace, kam se přestěhovali, sotva se dům privatizoval. Prořídlé členstvo tvoří především ovdovělé důchodkyně a páry v etapě prázdného nebo právě se vyprazdňujícího hnízda. Rodiny s malými dětmi jsou tu asi tři, v celém sedmipatrovém domě je jediný kočárek. Pronajímané byty obsazují hlavně cizinci; zdrží se rok nebo dva a pak zašpiní přízemí a strhnou výtah jiní nomádi. My ostatní tu stárneme, sem tam někdo zemře. Někdejší domov třiceti partají se tiše mění v levný hotel. 22. květen Schůzka s Janou Štroblovou, přináší mi ukázat obálku připravované sbírky. „Platím si ji, Petře. Chápete to?“ říká mi napůl pobaveně, napůl omluvně. „Tak hluboko jsem klesla.“ Nakonec se ukáže, že jen částečně přispívá na tisk (zhruba poloviční částkou, jakou do svých sbírek vrážím já), přesto je z toho frustrovaná. „Všichni si knížky platíme,“ uklidňuju ji. „Každý básník musí dnes do vydání něco vrazit.“ „My staří už ne. Šiktanc. Wernish. Ti vždycky nějakou dotaci dostanou.“ „Wernish to dostává jen za příjmení,“ namítám. „Textař Plastiků. Zakázaný autor.“ V uvedené souvislosti si stěžuju na neúspěch ve výběrových řízeních na tvůrčí pobyty do Sofie a do Wiesbadenu. „Málo se kamarádíte,“ konstatuje Jana. „Jak pořád hlídáte ty autobusy do Brandýsa,“ dodává v bezostyšné narážce na naše důsledně odpolední dýchánky, „nemáte šanci se jednou týdně opít s redaktory správných novin. Literární věhlas se vždycky vyráběl v hospodách, taky jsem na to dojížděla.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178784