nezpůsobím nějaké potíže? Teda tím, že se tak naráz odstěhuju z tohohle domečku? Seženeš nějakého nájemníka?“ „To ne, žádný problém to nebude. Opravdu, ani v nejmenším!“ ujišťovala mne rychle. Nějak však posmutněla, z očí se jí vytratil takový ten energický lesk, který tam vždy býval, i ony činorodé ohýnky. Zahleděla jsem se na ni pořádně a povšimla jsem si, že má nějak propadlejší tváře a pod očima se jí rýsují temné unavené kruhy. Stála přede mnou osamělá paní středního věku, od níž se stěhuje kamarádka, jejíž šílenosti jí přinášely do života příjemné vzrušení. Bylo mi jí najednou nějak líto. „Já si dám inzerát a nějakého podnájemníka seženu,“ pokračovala Janet. „Vlastně to vyšlo docela šikovně – přes léto je v Oxfordu vždycky fůra zahraničních studentů, co přijedou na letní kurzy angličtiny, a ubytování málo!“ „Ono nám to stejně ještě potrvá, než se vystěhujeme!“ přidal se ke mně Paul, který situaci pochopil. „Já si uskladnil nábytek a věci ve skladu, a než to převezeme...“ Ale opak byl nakonec pravdou. Když nám jednoho rána zavolali – to nás od svatby dělilo pouhých pár dní –, že se Michaelsonovi z Hinstonu opravdu odstěhovali a nechali nám klíče v agentuře, vzal si Paul na ten den volno a okamžitě jsme vyrazili, nejprve pro klíče a pak přestěhovat to nejnutnější do Hinstonu. Chtěli jsme tam už strávit noc. K Hinstonu jsme se blížili za soumraku, auto až po stře chu naložené tím základním, co jsme potřebovali k přežití prvních dní. Už bez nejistoty jsme odbočili z rušné dálnice na tichou silničku a na další křižovatce jsme u nádherného starého
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178783
domu – věděli jsme teď, že se tam říká U Sůviček – zahnuli k Hinstonu. Vítala nás první rozsvícená okna domů. Hek tický chaos, který jako obvykle panoval na farmě na rohu, milosrdně zakryla snášející se tma. Měla barvu tmavo modrého inkoustu s lehce nafialovělým nádechem. Vesnice sice neměla pouliční osvětlení, ale nám na cestu dostatečně svítil dům Rustyho a Speedyho. Oba přestárlí chlapci se asi večer doma báli, měli proto rozsvíceno ve všech pokojích a všude na chodbách. Závěsy na oknech nezatáhli, a tak se mohl každý kolemjdoucí pokochat pohledem na jejich neútulnou domácnost, na otlučený a ohmataný nábytek, který byl hitem domácností středních vrstev ve třicátých letech. Původní barva malby v pokojích se opravdu identifikovat nedala. Všude se kupily hromady prádla a novin. Zda to prádlo bylo vyprané či ne, se dalo těžko určit. Rusty stál v kuchyni u výlevky, rukávy tlustého svetru s jeleny vysoukané po lokty, na hlavě všudypřítomného kulicha, a myl nádobí. Že to byl Rusty, jsem poznala právě podle pokrývky hlavy. Okamžitě ustal, když zaslechl hluk motoru. Opřel se o výlevku a s obličejem téměř přitisknutým na okno se snažil nad kyticí vybledlých, kdysi pravděpodobně růžových umělých květin, které tu zbyly jistě po mamince, vypátrat, kdo se to blíží. Paul zastavil před brankou k naší příjezdové cestě. Užuž jsem se chystala, že vyskočím a půjdu ji otevřít, ale zadržel mě. „Já sám,“ řekl. Seděla jsem v autě a naslouchala hlubokému tichu. V dálce zahoukala sova. Zpoza vysokého živého plotu jsem slyšela šťavnaté chroustání, to jak krávy farmáře Stevensona s chutí ukusovaly trávu, než je zaženou na noc do chléva.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178783
Byl to neskutečně silný a realistický zvuk, jako by mi někdo labužnicky pomlaskával přímo u ucha. Z opačného konce pastviny ke mně dolehlo táhlé zabučení. Ale jinak nic než ticho. Paul se vrátil, nasedl a obratně zacouval před dům. Bokem vozu se otřel o přerostlé levandulové keře, které okamžitě naplnily auto omamnou vůní. Byli jsme konečně doma. Paul zastavil. Vyhrabala jsem odněkud baterku a vyskočila ven. Vchod do domu byl snad ještě zarostlejší, než když jsme sem přijeli poprvé. Miriam navíc vyzdobila příjezdovou cestu shluky květináčů. Druhý den jsem zjistila, že většina z nich je popraskaná a puklá a rostliny v nich téměř uschlé. Prodrali jsme se tou spouští ke dveřím. Na verandě na nás dýchlo vlhké tlení země z dalších výpěstků a na tváře se nám nalepily závoje pavučin. „No fuj!“ ohnala jsem se baterkou. „Zítra to tu pořádné uklidím, pavouky vypudím a ty keře venku prořežu,“ vytyčila jsem si první úkol. Paul odemkl a pak mě najednou popadl a přenesl mě přes práh. Rozesmála jsem se. „Vítej doma!“ řekl mi a políbil mě. „Musím najít hlavní vypínač a rozsvítit. Jinak na nás ti dva strašpytlové odvedle zavolají policii,“ dodal. Netušili jsme, jak blízko je pravdě, neboť oba excentričtí sousedé v jednom kuse hlásili nějaké podezřelé dění v okolí místnímu razantnímu policistovi Joeu Smithovi, se kterým opravdu nebyly žádné žerty. Paul si ode mne vzal baterku a zamířil najisto tam, kde byl hlavní vypínač. Vybavila jsem si scénku, kdy Marka před dobou, jež se zdála vzdálená celé roky, nakonec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178783