nezpůsobím nějaké potíže? Teda tím, že se tak naráz odstěhuju z tohohle domečku? Seženeš nějakého nájemníka?“ „To ne, žádný problém to nebude. Opravdu, ani v nejmenším!“ ujišťovala mne rychle. Nějak však posmutněla, z očí se jí vytratil takový ten energický lesk, který tam vždy býval, i ony činorodé ohýnky. Zahleděla jsem se na ni pořádně a povšimla jsem si, že má nějak propadlejší tváře a pod očima se jí rýsují temné unavené kruhy. Stála přede mnou osamělá paní středního věku, od níž se stěhuje kamarádka, jejíž šílenosti jí přinášely do života příjemné vzrušení. Bylo mi jí najednou nějak líto. „Já si dám inzerát a nějakého podnájemníka seženu,“ pokračovala Janet. „Vlastně to vyšlo docela šikovně – přes léto je v Oxfordu vždycky fůra zahraničních studentů, co přijedou na letní kurzy angličtiny, a ubytování málo!“ „Ono nám to stejně ještě potrvá, než se vystěhujeme!“ přidal se ke mně Paul, který situaci pochopil. „Já si uskladnil nábytek a věci ve skladu, a než to převezeme...“ Ale opak byl nakonec pravdou. Když nám jednoho rána zavolali – to nás od svatby dělilo pouhých pár dní –, že se Michaelsonovi z Hinstonu opravdu odstěhovali a nechali nám klíče v agentuře, vzal si Paul na ten den volno a okamžitě jsme vyrazili, nejprve pro klíče a pak přestěhovat to nejnutnější do Hinstonu. Chtěli jsme tam už strávit noc. K Hinstonu jsme se blížili za soumraku, auto až po stře chu naložené tím základním, co jsme potřebovali k přežití prvních dní. Už bez nejistoty jsme odbočili z rušné dálnice na tichou silničku a na další křižovatce jsme u nádherného starého
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178783