uschováno různé nářadí. Tam jsem si vzal hůl poháněče volů, odřízl jí špičku, abych ji mohl použít jako poutnickou hůl, a za‑ věsil jsem si na sebe tykvovou láhev tak, jako ji nosí zahradníci a dělníci na poli. U studny na dvoře jsem láhev naplnil. Tu ke mně přistoupil správce paláce. „Angulimála a jeho lupiči už asi nepřijdou, pane?“ „Ne, Kólito, už nepřijdou.“ „Ale co to, pane? Ty už jdeš ven?“ „Tak je to, Kólito, jdu ven a právě o tom chci s tebou mluvit. Půjdu totiž nyní cestou, kterou nazývají cestou nejvznešenějších tažných ptáků. Z této cesty však, Kólito, není návratu pro toho, kdo na ní vytrvá. Není návratu po smrti do tohoto světa a tím méně návratu během tohoto života do tohoto domu. Tento dům ti tedy dávám do opatrování, neboť ses osvědčil jako věrný až k smr‑ ti. Spravuj dům a jmění, dokud můj syn nedosáhne věku muže. Pozdravuj mého otce a mé ženy a měj se dobře!“ Poté, co jsem takto promluvil a uvolnil svou ruku, kterou dob‑ rý Kólita pokrýval polibky a slzami, jsem vykročil k vratům. A při pohledu na veřeje, o které se opírala postava askety, jsem si po‑ myslel: pokud byla jeho podobnost s Angulimálou pouhé zdání, pak jsem nyní toto zdání pochopil správně. Rychle, aniž jsem se ohlédl, jsem prošel předměstím a jeho zahradami; a přede mnou se v prvním záblesku úsvitu vinula li‑ duprázdná cesta vbíhající jakoby do nekonečnosti. Tak jsem odešel, ctihodný, do bezdomoví.«
• 97 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178715
V H R N Č Í Ř OV Ě S Í N I Když poutník Kámaníta těmito slovy dokončil své vyprávění, zmlkl a díval se přemítavě ven do krajiny. A také Vznešený mlčel a díval se přemítavě ven do krajiny. Bylo tam vidět velké stromy, bližší i vzdálenější, některé shro‑ mážděné ve stinném množství, jiné vyčleňující se vzdušně do oblakovitých útvarů a úplně se rozplývající v mlhavé dáli. Měsíc stál nad výběžkem střechy a jeho světlo pronikalo do přední části síně, kde leželo na zemi jako tři bílé šátky rozložené na bělidle, zatímco levé strany sloupů se leskly, jako by byly pobity stříbrem. V hlubokém tichu noci bylo slyšet, jak nějaká buvolí kráva ně‑ kde poblíž pravidelnými krátkými trhnutími uškubává trávu. A Vznešený zvažoval: „Měl bych nyní říci tomuto poutníkovi, co všechno vím o Vá‑ sitthí? Jak věrná mu byla, jak bez vlastní viny byla hanebným podvodem přinucena, aby se provdala za Satagiru? Jak bylo jejím přičiněním, že se Angulimála objevil v Udždžéní a že proto se i on sám, Kámaníta, nalézá na této poutnické cestě místo toho, aby hynul ve špinavém blahobytu? Měl bych mu odhalit, na jaké cestě je nyní Vásitthí?“ A rozhodl se, že čas k tomu ještě nenastal a že takové vědění by nemohlo prospět poutníkovu úsilí. Tu promluvil Vznešený: „Být odloučen od milého je utrpení, být spojen s nemilým je utrpení. Když to bylo řečeno, bylo to proto řečeno.“ • 98 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178715
„Ó, jak je to pravdivé!“ zvolal Kámaníta pohnutým hlasem, „jak je to hluboce pravdivé! Kdo pronesl, cizinče, tento zname‑ nitý výrok?“ „Nech to být s pokojem, poutníku. Nezáleží na tom, kdo jej pronesl, jen když cítíš a poznáváš jeho pravdivost.“ „Jak bych ji mohl nepoznávat! Vždyť přece v nemnoha slo‑ vech toho výroku je obsažena celá bída mého života. Kdybych si již nezvolil Mistra, nevyhledal bych nikoho jiného, než toho znamenitého, od něhož pocházejí tato slova.“ „Máš tedy poutníku, Mistra, k jehož nauce se hlásíš a v jehož jménu ses vydal na cestu?“ „Sice jsem se nevydal, ctihodný, na cestu v něčím jménu, spí‑ še jsem tehdy pomýšlel pouze na dosažení cíle. A když jsem za dne odpočíval v blízkosti vesnice u paty stromu nebo v hlubokém lese, horoucně jsem se oddával nejhlubšímu přemítání. A uvažo‑ val jsem, ctihodný, nad následujícím myšlenkami: ‚Co je duše? Co je svět? Je svět věčný? Je duše věčná? Je svět pomíjející? Je duše pomíjející? Je svět věčný a duše pomíjející? Je duše věč‑ ná a svět pomíjející? Nebo: Proč nejvyšší Brahma stvořil ze sebe tento svět? A pokud je nejvyšší Brahma dokonalý a je ryzí blaže‑ nost, jak se může stát to, že svět jím stvořený je nedokonalý a je postižen utrpením?‘ A i když jsem se, ctihodný, zabýval takovýmito myšlenkami, nedošel jsem k žádnému uspokojivému řešení. Spíše vyvstávaly stále nové pochybnosti a zdálo se, že cíli, pro který ušlechtilí sy‑ nové navždy opouštějí dům a odcházejí do bezdomoví, jsem se ani o krok nepřiblížil.“ „Stejně tak, poutníku, jako by někdo běžel za obzorem s přá‑ ním: ‚Ó, kéž bych dnes nebo zítra mohl dostihnout obzor!‘ stejně uniká cíl tomu, kdo se zabývá takovými otázkami.“ Kámaníta zamyšleně přikývl a pak pokračoval: „Tu se jednoho dne, když se stíny stromů již začaly prodlužovat, stalo, že jsem na mýtině v jednom lese narazil na poustevnu. A vi‑ děl jsem tam mladé, bíle oděné muže, z nichž někteří dojili krávy, zatímco jiní štípali dříví a zase jiní vyplachovali u pramene vědra. • 99 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178715