uschováno různé nářadí. Tam jsem si vzal hůl poháněče volů, odřízl jí špičku, abych ji mohl použít jako poutnickou hůl, a za‑ věsil jsem si na sebe tykvovou láhev tak, jako ji nosí zahradníci a dělníci na poli. U studny na dvoře jsem láhev naplnil. Tu ke mně přistoupil správce paláce. „Angulimála a jeho lupiči už asi nepřijdou, pane?“ „Ne, Kólito, už nepřijdou.“ „Ale co to, pane? Ty už jdeš ven?“ „Tak je to, Kólito, jdu ven a právě o tom chci s tebou mluvit. Půjdu totiž nyní cestou, kterou nazývají cestou nejvznešenějších tažných ptáků. Z této cesty však, Kólito, není návratu pro toho, kdo na ní vytrvá. Není návratu po smrti do tohoto světa a tím méně návratu během tohoto života do tohoto domu. Tento dům ti tedy dávám do opatrování, neboť ses osvědčil jako věrný až k smr‑ ti. Spravuj dům a jmění, dokud můj syn nedosáhne věku muže. Pozdravuj mého otce a mé ženy a měj se dobře!“ Poté, co jsem takto promluvil a uvolnil svou ruku, kterou dob‑ rý Kólita pokrýval polibky a slzami, jsem vykročil k vratům. A při pohledu na veřeje, o které se opírala postava askety, jsem si po‑ myslel: pokud byla jeho podobnost s Angulimálou pouhé zdání, pak jsem nyní toto zdání pochopil správně. Rychle, aniž jsem se ohlédl, jsem prošel předměstím a jeho zahradami; a přede mnou se v prvním záblesku úsvitu vinula li‑ duprázdná cesta vbíhající jakoby do nekonečnosti. Tak jsem odešel, ctihodný, do bezdomoví.«
• 97 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178715