„Co to tam máš?“ zajímal se Mauric. „Všechno?“ „Nejvíc místa zabírá lano a provazový žebřík,“ odpověděla Zlomyslena, která se nepřestávala přebírat ve vaku. „A pak tady mám velkou lékárničku a malou lékárničku a zrcátko k vysílání signálů a… tohle…“ Vytáhla z vaku roličku černé látky, a když ji rozvinula, zahlédl Mauric, jak se na látce zableskl kov. „Aha,“ přikývl s pochopením. „Šperháky, co? Viděl jsem pár lupičů při práci…“ „Jsou to sponky do vlasů,“ odpověděla Zlomyslena a pečlivě si jednu vybrala. „Sponky do vlasů v knihách, které jsem četla, vždycky fungovaly. Prostě ji vsuneš do klíčové dírky a zakvedláš. Mám výběr předběžně ohnutých vlásenek.“ A Mauric znovu ucítil vzadu za hlavou napětí a slabé zamrazení. Fungují v pohádkách, doplnil si v duchu. Ach jejky jejky. „Jak je to možné, že toho tolik víš o otvírání zámků?“ zeptal se. „Říkala jsem ti přece, že mě zamykají mimo můj pokoj, když něco provedu, aby mě potrestali,“ odpověděla mu Zlomyslena, která zatím horlivě kvedlala sponkou v zámku. Mauric opravdu viděl lupiče při práci. Muži, kteří v noci násilím vnikali do domů, nenáviděli psy, ale nevadily jim kočky. Kočky se jim nikdy nepokoušely roztrhat hrdla. A to, co s sebou zloději nosívali, byly složité malé přístroje, které užívali s velkou pečlivostí a přesností. Nikdy nepoužívali nějaké hloupé – Cvak! „Prima,“ ozvala se Zlomyslena spokojeně. „To bylo čiročiré štěstí,“ prohlásil Mauric, když se zámek otevřel. Zvedl oči nahoru ke Karlíkovi. „Ty 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178596
si taky myslíš, že je to jenom štěstí, nebo ne, kluku?“ „Jak to mám vědět?“ potřásl Karlík hlavou. „Nikdy předtím jsem to nikoho dělat neviděl.“ „Věděla jsem, že to bude fungovat,“ pobrukovala si Zlomyslena. „Fungovalo to v pohádce Sedm nevěst Zelenovousových, kde poslední princezna tímhle způsobem unikla z jeho Komnaty hrůzy a bodla ho do oka zmrzlým slanečkem.“ „To byla pohádka?“ ujišRoval se Karlík. „Jo, přímo ze Zlodolu pohádek,“ potvrdila Zlomyslena. „Vy tady v kraji máte pěkně zlé pohádky,“ řekl Mauric a vrtěl při tom hlavou. Zlomyslena otevřela dveře. „Ale ne,“ zasténala. „Tohle jsem tedy nečekala.“ Někde hluboko pod Mauricovými tlapkami a zhruba o dvě ulice dál se před Přeměněnou krysou jménem Ďábelský guláš krčila ta jediná živá místní krysa, kterou Přeměněné chytily. Oddíly byly odvolány. Jak se zdálo, dnes to rozhodně nebude úspěšný den. Pasti, které nezabíjejí, opakoval si Černý přeliv. Ano, i takové někdy najdete. Někteří lidé chtěli chytit krysy živé. Černý přeliv nevěřil lidem, kteří chtěli chytit krysy živé. Počestné pasti, které zabíjely rychle a účinně… prosím, ty byly špatné, ale mohli jste se jim vyhnout a byly svým způsobem čestné. Pasti na živé krysy byly stejné jako ty s jedy. Šidily. Ďábelský guláš očichával novou krysu. Bylo to podivné, ale krysák, který dokázal v hlavě vytvořit ty nejsložitější nekrysí myšlenky, byl současně nejlepší, co se týkalo hovoru s keekees, až na to, že hovor 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178596
nebylo to pravé slovo. Nikdo, dokonce ani Šunkoflek, neměl tak dokonalý čich jako Ďábelský guláš. Nová krysa v žádné případě nedělala žádné potíže. Tak především byla obklíčena krysami, které byly silné a dobře živené, takže tělo zajatého krysáka uctivě signalizovalo pane na všechny strany tak důrazně, jak jen to šlo. Přeměnění mu taky dali něco k žrádlu, a krysa sousta spíše hltala, než aby je pojídala. „Byla v bedýnce,“ vyprávěl Černý přeliv, který kreslil na zem linky hůlkou. „Je jich tady spousta.“ „Taky jsem se kdysi do jedné chytil,“ ozval se Šunkoflek. „Pak přišla lidská žena, odnesla mě v krabici na druhý konec zahrady a vyklopila mě za zeC. Dodneška to nechápu.“ „Myslím, že někteří lidé tohle dělají, aby byli laskaví,“ ozvala se Koktejlová směs. „Odstraní tak krysu z domu, aniž ji zabijí.“ „No, ono jí to stejně nepomohlo,“ pokračoval spokojeně Šunkoflek. „Hned další večer jsem se tam vrátil a počůral jí sejry!“ „Nemyslím, že by se tady někdo pokoušel být laskavý,“ zavrtěl hlavou Černý přeliv. Byla tam s ní další krysa. No, rozhodně tam s ní byl ještě kus další krysy. Myslím, že ji žrala, aby sama zůstala naživu.“ „Velmi moudré,“ přikývl Šunkoflek. „Našli jsme ještě něco jiného,“ pokračoval Černý přeliv a stále ještě kreslil linky do prachu. „Vidíte tohle, pane?“ Nakreslil na zem linky a vlnovky. „Ehm. Vidím to, ale nemusím přece vědět, co to znamená.“ Pohladil si čenich. „Nikdy jsem nepotřeboval víc než tohle.“ Černý přeliv si trpělivě povzdechl. „Dobrá, tak či100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178596