timetrů, dolní okraj plný omítky a popela, uvnitř se kroutily trubky. Zkusila jsem tam strčit hlavu, moc to nešlo. „Co blbneš?“ „Jen tak. Třeba by tudy šlo zdrhnout.“ „Si magor!“ uchechtla se, „a kam by ses asi tudy dostala? Chceš snad zpátky na horní detox? A pod náma je WC sester.“ Nemusela jsem se ptát, po pár dnech mi bylo jasné, kdo je toxo a kdo alko. A byla jsem ráda, že se neptá ani ona. Přeměřila si mě od hlavy k patě. „No, možná by ses tam fakt dokázala nasoukat, si jak pavouk.“ „Nejsem pavouk, ale krysa.“ „To je ňáký čínský znamení?“ „Kdo je to Medúza?“ „Netušim. To má bejt jako ňáká alkačka tady nebo co?“ Nechala jsem to být. Holka zapálila druhou cigaretu. V plamínku zapalovače jsem spatřila, jak se jí pod kapucí hnědě, jako dva právě vyloupnuté kaštany, zaleskly oči. Uvažovala jsem, co by se stalo, kdybych se jen tak zlehka, dvěma prsty dotkla její tváře. Nesmysl. „Proč nespíš?“ zeptala se, „já nemůžu. Otec mi dneska řek, že mě chce zbavit svéprávnosti. Už podal žádost.“ „To je hrozný…“ „Hrozný je na tom akorát to, že to měl udělat už dávno.“ Tiše jsme si povídaly. S lehkostí jsem mluvila o všem, co mi zrovna přišlo na mysl. Jako kdyby se hodiny na chodbě zastavily a jako kdyby se do toho jediného posledního „cvak“ zázračně vměstnal bezpočet událostí a postav, které teď spolu s kouřem pomalu stoupaly otvorem vzhůru. A vsáty vzduchem tam nahoře mizely jedna po druhé, zmizel Dalibor a zmizela i Dita, zmizel brácha a zmizela máma a ztratil se táta a nakonec odplula i Rybka.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177800
Ještě jednou jsem za nimi zkusila strčit hlavu do té úzké tmy. „Jdi první, rychle zavři a pak zaklepej, jestli je vzduch čistej.“ Rychle jsem se vyplížila ze záchoda, zaklepala na holku, jak bylo domluveno, a vklouzla do pokoje. Ticho. Tyrkysová i víla pravidelně oddechovaly. Jak čokoláda praskala tma za oknem v den. Dostala jsem na ni strašnou chuť, otevřela jsem zásuvku a kus si jí uloupla. V mezeře mezi dvěma obrazy, sladce se rozplývající na jazyku, se tiše rozvrzala houpačka: jednou jsem byla nahoře já, vzápětí Rybka; tváře na druhém konci houpačky se ale střídaly, po Rybce se objevila Dita: slyšela jsem, jak na mě křičí „sakra nadechni se zhluboka!“ a „odrážej se pořádně!“, jako by v tom dechu a odrážení chtěla rozpustit všechny moje úzkosti; pak se tam naproti objevila máma, na hlavě svůj legrační klobouček, a začala se odrážet kupodivu s divokou holčičí vervou, div jí nesletěl z hlavy, a po mámě bůhví proč Rambo objal koleny houpačku jak těžkou motorku a vyluzoval na hubu zvuk motoru jak děti, když si hrají s autíčky, a po Rambovi Dalibor, můj bývalý manžel, jehož oči pokaždé, když se octly nade mnou, vyčítavě pravily: „Mělas je spojit! Přivázat k sobě! Jak jsi to mohla udělat, Emo? Hrad jsem zbudoval a tys jím povrhla a nebezpečenství všelikému tak našeho potomka na pospas vydala“; radši jsem zavřela oči a odrazila se vší silou, a když jsem je zase otevřela, na druhé straně houpačky už neseděl Dalibor, ale můj bratr Popel, křečovitě se držel v sedle, aby zachoval tvar, ale s každým tvrdým dosednutím na zem ho kus ubylo, až se rozpadl docela; když zmizel, objevila se na sedátku naproti mně bába a za ní dědek, za dědkem holčička, za holčičkou pes a za psem kočka. Nechápala jsem, jak se tam vejdou, vždyť za koč-
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177800
kou seděli další a další, jeden se držel druhého a bába na mě vztekle volala, nechte už toho, zastavte to, slyšíte? Copak nevidíte, že nám berete sílu? Hodiny cvakly a ručička sebou škubla kupředu. Všichni se jak zázrakem rozplynuli v tom cuknutí, jenom já se dál houpala ve své vlastní mysli, zavěšená v mezeře mezi dvěma obrazy. Na druhém konci houpačky už nebyla žádná tvář, ale spočívala tam nějaká neviditelná tíha, která pořád vyvažovala můj pohyb. Napřáhla ruku, podala mi vajíčko s překvapením a naposledy mě rozhoupala, zatímco stěnou zasyčel sten: Sen střídá sen, sen střídá sen… * Pořád ji viděla před sebou. Tma za oknem už byla potrhaná a jedna škvíra, z níž tryskalo světlo, měla podobný nepravidelný okraj. Musela se přesvědčit, že tam je, že trvá a že to nebyl jen přelud. Hned teď. Spustila nohy na zem. Ty dvě pravidelně a klidně oddechovaly, jako by měly za sebou další den plný zážitků na nějakém letním táboře. Víla něžně objímala polštář, ještě před hodinou vražedný nástroj. Udělala pár kroků a strnula. Bosé nohy hlasitě zatleskaly na linu. Nesmí je vzbudit. Všechnu svou strašnou touhu, dneska skoro minutu slyšela Ditin hlas, vyslala do chodidel. Na dolním detoxu byl telefon. Od pěti do šesti mohly zavolat svým blízkým, a už v půl páté se před dveřmi vinula třaskavá fronta. Místo ve frontě si bylo nutné vybojovat, kšeftovalo se s ním za cigarety a telefonní kartu a za ulité prášky na spaní, ty poslední ve frontě neměly šanci, protože jakmile kdokoli zavěsil sluchátko, volali ti zvenku, na každý hovor pět minut, křik a pláč, prosby a zaklínání,
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177800