se staraly sestry řádu Notre Dame, které žily tady nahoře. Nikdo by si nedovolil tam něco pohodit. K sedícímu Ježíši vždy někdo položil květiny. Svítilo tam vždy věčné světýlko. Chodbou jsi prošla – a byla jsi hned na Tramíně. Ty ses v kročehlavském kostele bála černé sochy, já se zase bál toho Ježíše. Vždycky jsem tou chodbičkou rychle proběhl na Tramín. A když jsi už u konce chodby, zdá se ti, že za tebou někdo běží. Může za to ozvěna. Já jsem si vždycky myslel, že ten pan Ježíš vstal a utíká za mnou. Raději jsem šel pomalu a potichu. Teď je chodbička zavřená, protože tam nynější obyvatelé mají uskladněné všelijaké harampádí. Je to škoda. Dnes se může všecko!“ Procházeli tichou nedělní Latrání. Zabočili do Klášterní ulice. Od brány Tramína již viděli, že je kostel otevřený. Z kostela na ně dýchl vlhký chlad. Od úst jim šla pára. Helena si v duchu pomyslela, jak by to bylo milé v teplé posteli, ale rychle tuto myšlenku zaplašila. Prostředí kostela však na ni zapůsobilo klidným dojmem. V lavicích už seděli časní návštěvníci. Oba manželé usedli v zadní lavici. Za oltářem se ozvaly varhany a ranní mše začala. Kněz konal ještě bohoslužbu u oltáře. Po mši provedl pan Braun Helenu křížovou chodbou a mnohé jí vysvětloval. Chtěl, aby si zapamatovala všechny detaily, až doma v teple jí bude k jednotlivostem, které jí teď ukazoval, mnohé vyprávět. Ukázal jí i kapli Černé Madony. K ní se vztahuje další vyprávění.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177794