Co si myslím o krušnohorské zemi Mám Krušné hory podivně rád. Vůbec nejsem spjat rodným podhoubím s jejich nespořádanými lesy. To ne. V krvi mám spíše východ a jih naší hranaté země. Do Krušných hor mě přivedla jenom práce. Obyčejná rachota, komíhání mozku a svalů. Ale protože jsem svou práci zasadil do těch jižních svahů od Krupky přes Hrob a Litvínov k Orasínu a odtud dál přes Maroltov k Děpoltovicím a ještě za paličatou žulu k Oloví, musel jsem načichnout jejich drsnotou. Potom jsem popolezl výše, až jsem pojednou vdechoval to rozkošné vlání náhorních rovin. Rašeliny a vítr a v dálce toho všeho velké, širé nebe, široké jako bezpočet práce, která volala. Několik let jsem procházel močály i stráněmi s kamenitou půdou, na nichž mizely poslední stopy za-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177774
šlých políček. Přehraboval jsem se v hlíně a kamení. Mé prospektorské řemeslo je jedno z prastarých povolání, které vznikalo a bujelo v Krušných horách od nepaměti. Není jednoho údolí a jedné větší hromady kamení, aby se v ní už dříve nepřebíral nějaký vousatý kumpán z hornického cechu, samorostlý, zkušeností a nadějemi sycený hledač rudních pokladů. Většina oněch zašlápnutých, polomrtvých městeček vznikala z požehnání či prokletí stříbra a cínu a později všech možných kovů, jež země vydává člověku v plen. Každý rok na jaře se tam vracím. Je to putování podobné dávným horečkám, podobné staleté vášni kutání.. A pozdě na podzim a někdy až v zimě se zase stahuji do nížin. Proto již mohu říci, co si myslím o krušnohorské zemi. Říct o určitém kusu země nějakou pravdu, malý ždibec pravdy a říci to najednou, ohebně, jazykem skromným a služebným, to není lehký úkol. Například dnes již od rána hledám pořádný výraz pro syrovou uštěpačnost podzimní horské přírody. Znám ji skrz naskrz, často mi vlezla mokrými nohavicemi nebo děrami v holinkách až do krve, stokrát jsem ji čichal, mnul v ruce a ochutnával na kapkách rosy z pavučin, ale což tohle je ten správný výraz? Ne, ten zůstává skryt v mnoha přítomných i minulých zastávkách, pohybech, vůních, vjemech drsných i hebkých. Našel jsem jediný vhodný výraz pro hnědobu a syrovou vlhkost krušnohorské podzimní země: stesk. Je to však staré, nemístné slovo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177774
Potom jsem ujížděl s ovázaným krkem a zanícenýma očima a motorka, která mě vezla, chraptila více než já. Vzájemně jsme si domlouvali, že dojedeme, dospíme se teplého odpočinku, v němž zavoní vařící grog, mámivé šeptání ohně a hlasy lidí. Mám právo povědět všechno, co si myslím o krušnohorské zemi. Je to pobloudilý shon myšlenek. Rozčarování lidmi a okouzlení lidmi. Vždycky však okouzlení lesy a nerozumnými bystřinami. Kouře z hnědouhelné pánve, které pronikají při jižních větrech hluboko do hor. Sekyry a pily dřevařů. Pot koní, hole pastevců. Krušné hory jsou pro mne kromě mnoha míst, kde jsem tápal a tábořil, také vzpomínkou na lidské pionýrství. Závrať z těžce dobývané přírody, zavalené štoly středověkých druhů, hořkost důlních vod. Jako když jsem se poprvé pouštěl údolím pod Červenou jamou, stále ve mně probíhá to mrazení, které jsem zdědil po starých prospektorech. Tady
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177774