Průhledně šedý oči na mě vyjeveně zíraly, evidentně nechápaly, co to sakra žvaním. Nedal jsem mu čas, aby se vzchopil. Můj rozum byl rychlejší než jeho nenávist. Nevěděl jsem, kde má pistoli, takže jsem ho musel srazit na zem, abych to zjistil. Napálil jsem mu pěstí do břicha, skoro až do páteře. Mlátil jsem jako šílenej. Mlátil jsem, jako kdybych to dělal poprvý. Mlátil jsem a mlátil, nasranej, že se musím dokazovat před všema těmahle primitivama. Stáli jako polena a jenom čuměli. Všichni věděli, že za touhle nakládačkou stojí Baron. Titus nestačil doříct nadávku; skácel se a začal líbat umytou podlahu. Svíjel se a chcípal jako odfouklá pampeliška. Jeho rozpláclej nos mu rozkvet; krev tekla do pusy, po bradě a po krku a smáčela mu žlutý Guess triko. Prohledal jsem ho jednou rukou, druhou jsem ho škrtil. Neměl pistoli. Ten večer si ji nevzal. Fakt to byl nespolehlivej člověk. Hrdlo měl mokrý od krve a potu, ujíždělo mi pod prstama, a proto jsem svíral víc a víc, žíly na rukou mi natekly a zezelenaly. Klečel jsem na mohutným hrudním koši a pod kolenama cejtil tlukot Titusova srdce. Končetiny mu ochably, ale stále se chvěly. Nesměl jsem dopustit, aby se mi jakákoli část Titusova těla vysmekla. To, že jsem mu nedal žádnou příležitost k odvetě, mě znervózňovalo. Proto jsem se přinutil k úsměvu – nepřirozenej smích dokáže vylekat. „Titusi, buď hodnej. Teď tě mám na starosti já. Je ti to jasný?“ Chrčel a bojoval o vzduch. Nic mu nebylo jasný. „No tak, vstávej. Baron se bude zlobit, když se opozdíme.“ Titus trpěl, hrůza ještě nepronikla k jeho mozku. Líp pro něj. Když se zvedal, ohmatával nos, zuby, žebra.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177579