Průhledně šedý oči na mě vyjeveně zíraly, evidentně nechápaly, co to sakra žvaním. Nedal jsem mu čas, aby se vzchopil. Můj rozum byl rychlejší než jeho nenávist. Nevěděl jsem, kde má pistoli, takže jsem ho musel srazit na zem, abych to zjistil. Napálil jsem mu pěstí do břicha, skoro až do páteře. Mlátil jsem jako šílenej. Mlátil jsem, jako kdybych to dělal poprvý. Mlátil jsem a mlátil, nasranej, že se musím dokazovat před všema těmahle primitivama. Stáli jako polena a jenom čuměli. Všichni věděli, že za touhle nakládačkou stojí Baron. Titus nestačil doříct nadávku; skácel se a začal líbat umytou podlahu. Svíjel se a chcípal jako odfouklá pampeliška. Jeho rozpláclej nos mu rozkvet; krev tekla do pusy, po bradě a po krku a smáčela mu žlutý Guess triko. Prohledal jsem ho jednou rukou, druhou jsem ho škrtil. Neměl pistoli. Ten večer si ji nevzal. Fakt to byl nespolehlivej člověk. Hrdlo měl mokrý od krve a potu, ujíždělo mi pod prstama, a proto jsem svíral víc a víc, žíly na rukou mi natekly a zezelenaly. Klečel jsem na mohutným hrudním koši a pod kolenama cejtil tlukot Titusova srdce. Končetiny mu ochably, ale stále se chvěly. Nesměl jsem dopustit, aby se mi jakákoli část Titusova těla vysmekla. To, že jsem mu nedal žádnou příležitost k odvetě, mě znervózňovalo. Proto jsem se přinutil k úsměvu – nepřirozenej smích dokáže vylekat. „Titusi, buď hodnej. Teď tě mám na starosti já. Je ti to jasný?“ Chrčel a bojoval o vzduch. Nic mu nebylo jasný. „No tak, vstávej. Baron se bude zlobit, když se opozdíme.“ Titus trpěl, hrůza ještě nepronikla k jeho mozku. Líp pro něj. Když se zvedal, ohmatával nos, zuby, žebra.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177579
Pro Barona toho zůstalo dost. „Dělej,“ postrčil jsem ho k východu. „Strážce brány“ se sotva držel na nohou. „Nech mě aspoň umejt,“ zaúpěl. „Máš kapesník?“ zeptal jsem se zhnuseně. „Nemám,“ zamumlal zdrceným, vyděšeným hlasem. „Dejte mu něco na utření,“ křiknul jsem na plazy vyhřívající se v neónovým světle. Hodili mu hadr na sklenice a na ruce. „Jdi,“ nařídil jsem, „venku se upravíš.“ Když jsme vyšli, oslovil mě jménem. Praštil jsem ho do tlamy. „Ani slovo,“ zasyčel jsem. Zelená vectra se leskla v měsíčním světle. „Sedni a jeď rovnou do Fun Houseu. Jestli se o něco pokusíš, je s tebou konec.“ Byl moc potlučenej na to, aby se o něco pokoušel. Říkal jsem si, jestli bude moct vůbec držet volant. Ale to byl jeho problém, ne můj. Strčil jsem ho do auta a rychle vlez dozadu. Chytnul jsem ho pod krkem dřív, než nastartoval. „Pravou ruku drž pořád na převodovce.“ Povolil jsem stisk a vyrazili jsme. Byla to pomalá noční jízda bez muziky z rádia. Fun House se nacházel na kraji města, ve vyasfaltovaný části čtvrti Burlan. Zvenčí vypadal jako opuštěnej hangár, ve kterým se skladuje nebezpečnej odpad. Vzhled odpovídal zvěstem. Kolem byly chatrče, ohrazený dřevěnejma plotama nebo křovím, udržovaný deštěm a větrem. „Dobře jsi splnil úkol,“ řek jsem Titusovi. „Ty svůj taky.“ Jeho hlas zněl smířlivě. Smířil se s osudem, ne se mnou. Osud ho čekal blízko, za
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177579
oprejskanejma betonovejma zdma. Zaklepal jsem, připravenej použít „strážce brány“ jako paklíč. Nebylo to potřeba. Objevil se šilhavej týpek, mlčky nás pustil, zavřel vrata a zastrčil závoru. Vrzání rzi mi trhalo uši. Asi z podrážděnosti. Nedokázal jsem se uvolnit. První, co jsem spatřil, byl bílej mercedes se zatemněnejma sklama. V zadní části prázdnýho prostoru, za kulatým, „vyřazeným“ stolem seděl Baron se svým drinkem a se svejma lidma. Napočítal jsem jich pět. Je tady i porota, pomyslel jsem si, když jsme se k nim přibližovali. Baron vstal a rozesmátý, hovorný, připitý hlasy utichly. Všechny si nás držel od těla, a bylo jedno, kdo se kde nacházel v obrovský prázdnotě „Fun Housu“. Všechny nás držel na mušce. „A helemese, vidím něco, co připomíná Tituse,“ předstíral, že se snaží poznat „jednoho ze svejch“, kterej se brzo stane bejvalým. Přistoupil k němu, zcela a úplně. „Titusi, seš to ty?“ Počítal mu podlitiny na ksichtu. „Sem,“ děsivej třes byl hlasitější než slova. „Copak se ti stalo?“ „Nic.“ Titus se zachvěl se skloněnou hlavou, bezmocnej vyhnout se pohledu člověka bez tváře. Představení pokračovalo s královskou rutinou: „Kdo si myslíš, že seš, že z mýho klubu děláš feťácký doupě?“ Jedině Baronovo povytáhlý obočí znalo odpověď. Bylo slyšet zkroušený koktání. „Barone, promiň, podělal jsem...“ Pěst přerušila Titusovo pokání. „Baronovi lidi se neomlouvají,“ pravil tvrdej, neutrální hlas pána. „Do kanálu,“ ukázal palcem, jako když stopuje. Titus začal vzlykat a vzpírat se, když ho šilhavej
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177579