Laura Joh Rowlandová „Co je?“ naléhal Sano. „Někoho jsem viděla.“ „V chrámě?“ Sanovi se zrychlil tep napjatým očekáváním. „Ne, tam ne. A ani to nebylo ten den. Bylo to den předtím. Před klášterem.“ Únosce zřejmě mnišky špehoval. Čekal na svoji příležitost, aby mohl některou z nich unést. „Povězte mi, jak to bylo,“ vybídl ji Sano naléhavě. „Bylo to po ranních modlitbách. Nenápadně jsem se vytratila.“ Ume se zapýřila. „Na cestě do města chodili kolem kláštera mniši. Jeden z nich se na mě vždycky usmál.“ V hlase jí zazněla směs potěšení a viny. „Ten den jsem ho propásla. Ale zato jsem na ulici viděla stát nějakého muže.“ „Kdo to byl?“ „To nevím. Nikdy předtím jsem ho neviděla. A pak už taky ne.“ „Zkuste mi říct, jak vypadal.“ „Moc jsem si ho neprohlížela. Jak mě spatřil, otočil se a odešel.“ Ume přimhouřila oči ve snaze si ho připomenout. „Byl vysoký a silný. Vlasy měl ostříhané nakrátko, na temeni jsem zahlídla holou kůži. Byl už starý, asi tak třicet.“ Sana to trochu zaskočilo. Jemu bylo už čtyřicet tři, takže v jejích očích byl pravděpodobně stařec nad hrobem. „Co měl na sobě?“ „Tmavomodré kimono.“ Každý neurozený člověk v Japonsku, s výjimkou největších chudáků, vlastnil bavlněné kimono obarvené indigem. A mnozí z nich se dávali stříhat nakrátko, aby se jim ve vlasech nedržely blechy a vši. „Bylo na jeho obličeji něco nápadného?“ „Vypadal, jako by se nějakou dobu neholil,“ odpověděla Ume. Pak se jí najednou tvář rozjasnila novou vzpomínkou. „Tadyhle měl velký strup.“ Dotkla se prstem své pravé lícní kosti. „Vím, že jsem si tenkrát pomyslela, že se asi někde potloukl nebo popral.“ Ani to nebylo nic neobvyklého. Sano se pokoušel vytáhnout z ní další podrobnosti, ale Ume už si na nic jiného nevzpomně106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177309
pavilon z oblaků la. „Neviděla jste někde poblíž volský potah?“ zkusil to tedy jinak. „Ne, neviděla,“ popotáhla a vrhla nešťastný pohled na Tengu-in, která se stále modlila a pohupovala, a bylo zřejmé, že z jejich rozhovoru neslyšela ani slovo. Káru mohl ten člověk nechat někde mimo dohled. Nemusel ji taky řídit sám, mohl mít svého vozku a ten se o únos Tengu-in, Džiročovy dcery i Čijo postaral místo něho. „Pomohla jste mi,“ usmál se Sano. „Chytnete ho, že ano?“ zeptala se Ume s nadějí. „Chytnu,“ slíbil Sano. Mohl se odvážit doufat, že teď konečně má alespoň nějakou stopu.
107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177309
pavilon z oblaků
14
Tržiště v Uenu se táhlo až k úpatí kopce, na kterém se tyčil chrám Kannei. Hirata projížděl kolem obchodů, kde se prodávaly hřebeny a tyčinky na čištění uší ze zimostrázového dřeva, kolem čajoven, v nichž si hosté pochutnávali na rýži vařené v páře a podávané v lotosových listech, což byla místní specialita. Ulice se rozšířila v Širokou malou silnici, domov stánků a krámků nacpaných všemožným zbožím. Několik tanečnic, loutkářů a akrobatů bavilo shluk lidí, jejichž počet v dešti prořídl. Pod živým a pestrým hemžením však Hirata viděl jeho temné stránky. Mezi lidmi procházeli potetovaní gangsteři, slídili po obchodnících, kteří tam neměli co dělat, a dávali pozor na zloděje. Zde bylo Džiročovo panství. Panoval nad přidělováním stánků, obchodů, čajoven i krámků, vybíral od prodejců nájem, platil příspěvky chrámu a daně vládě a štědrou část zisku si ponechával pro sebe. Zde tedy hledala útočiště jeho dcera, když ji vyhnal z domova. Hirata projížděl uličkami mezi stánky a hledal osamocené dvanáctileté děvče. Na tržišti byla spousta dětí bez rodičů. Si109 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177309