Laura Joh Rowlandová „Co je?“ naléhal Sano. „Někoho jsem viděla.“ „V chrámě?“ Sanovi se zrychlil tep napjatým očekáváním. „Ne, tam ne. A ani to nebylo ten den. Bylo to den předtím. Před klášterem.“ Únosce zřejmě mnišky špehoval. Čekal na svoji příležitost, aby mohl některou z nich unést. „Povězte mi, jak to bylo,“ vybídl ji Sano naléhavě. „Bylo to po ranních modlitbách. Nenápadně jsem se vytratila.“ Ume se zapýřila. „Na cestě do města chodili kolem kláštera mniši. Jeden z nich se na mě vždycky usmál.“ V hlase jí zazněla směs potěšení a viny. „Ten den jsem ho propásla. Ale zato jsem na ulici viděla stát nějakého muže.“ „Kdo to byl?“ „To nevím. Nikdy předtím jsem ho neviděla. A pak už taky ne.“ „Zkuste mi říct, jak vypadal.“ „Moc jsem si ho neprohlížela. Jak mě spatřil, otočil se a odešel.“ Ume přimhouřila oči ve snaze si ho připomenout. „Byl vysoký a silný. Vlasy měl ostříhané nakrátko, na temeni jsem zahlídla holou kůži. Byl už starý, asi tak třicet.“ Sana to trochu zaskočilo. Jemu bylo už čtyřicet tři, takže v jejích očích byl pravděpodobně stařec nad hrobem. „Co měl na sobě?“ „Tmavomodré kimono.“ Každý neurozený člověk v Japonsku, s výjimkou největších chudáků, vlastnil bavlněné kimono obarvené indigem. A mnozí z nich se dávali stříhat nakrátko, aby se jim ve vlasech nedržely blechy a vši. „Bylo na jeho obličeji něco nápadného?“ „Vypadal, jako by se nějakou dobu neholil,“ odpověděla Ume. Pak se jí najednou tvář rozjasnila novou vzpomínkou. „Tadyhle měl velký strup.“ Dotkla se prstem své pravé lícní kosti. „Vím, že jsem si tenkrát pomyslela, že se asi někde potloukl nebo popral.“ Ani to nebylo nic neobvyklého. Sano se pokoušel vytáhnout z ní další podrobnosti, ale Ume už si na nic jiného nevzpomně106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177309
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.